Daniela Benešová

* 1929

  • „Tam byl dost silný odboj za války a tatínek nikdy neřekl, jak dalece s kým spolupracuje, měl strach. Možná, že maminka něco věděla, ale na škole byla spousta učitelů, kteří nakonec skončili v koncentračních táborech, a tatínka také jednou odvezlo gestapo, vyslýchali ho, protože mysleli, že něco poví, ale zřejmě i jeho přítel, učitel Kybic, který nám potom říkal, že chtěli, aby na tatínka něco prozradil, tak se nechal radši bít a neřekl nic. Tak vlastně tatínka zachránil. Ale podepsalo se to na jeho zdraví, protože měl slabé srdce a ta válka a věčný strach, jestli nás někoho nezavřou, ať už kvůli tomu, co dělal, nebo kvůli těm příbuzným, ten byl pro něj velmi stresující. My jsme bydleli v Janovicích přímo proti radnici, takže jsme vždycky viděli, když přijelo gestapo, a čekali jsme, pro koho zase jedou.“

  • „Nevím vůbec, co mělo vliv na moji tvorbu. Hrozně ráda bych to věděla sama, ale nevím to… Já si myslím, že to v první řadě bylo asi dětství. Myslím, že to bylo takové to veliké štěstí, které jsem jako dítě měla, že jsem měla takové rodiče a že mě třeba naučil tatínek dívat se na přírodu, bral mě s sebou ven a vyprávěl mně o všem… Tam odsud myslím, že to někde plyne. Já myslím, že to u každého utváří dětství.“

  • „Na Emila Fillu si strašně ráda vzpomínám z několika pohledů. Nejdřív jako na člověka, který vždycky když přijížděl tím svým malým autíčkem i s paní Fillovou na korektury a měl s sebou dva boxery, které on měl hrozně rád. Jeden se jmenoval Evička. Byli to světlí, krásní boxeři a my jsme měli špinavé ruce od uhlů, hladili jsme je a oni chudáci byli za chvilku úplně šediví, ale byli to strašně milí psi… Profesor Filla jenom stál, on toho nikdy moc neřekl, jenom nějakou malou poznámku. Nikdy nám nedával nějaké rady, co a jak, ale myslím, že jsme vždycky nějak pochopili, co je na tom špatně, co je na tom dobře. Potom si ho pamatuju jako člověka, který byl hodně smutný, v očích měl takový zvláštní smutek a málokdy se smál a pak si ho nejvíc pamatuji z našich kolektivů… Když jsem byla ve třetím ročníku, byl nucen omezit počet žáků, protože už nebyl ani moc vítaným profesorem. A vybral si asi z padesáti nebo pětačtyřiceti asi patnáct – a naštěstí jsem byla mezi nimi. On si nás potom vždycky sezval, byly to páteční večery, seděli jsme v ateliéru a začal nám vyprávět. Vyprávěl třeba úplně do tmy o všem možném, o umění. Krásně vyprávěl třeba o čínském umění, o Caravaggiovi, o moderním umění, a to jsme ani nedýchali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 23.10.2015

    (audio)
    délka: 01:52:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes si spojuji hudbu s barvou

portrét Daniely Benešové - 2015
portrét Daniely Benešové - 2015
zdroj: ED

Daniela Benešová se narodila v Klatovech manželům Hahnovým jako druhorozená dcera. Prožila velmi šťastné dětství v Miřenicích a později v Janovicích nad Úhlavou, kde byl otec zaměstnán jako učitel. Než přišla válka, rodiče se starali, aby měly se sestrou hezký vztah k přírodě a životu, sami byli kreativní, vyráběli dětem loutky, otec psal a ilustroval kroniku kraje. S příchodem války dolehla na rodinu emigrace maminčiny sestry s rodinou, která opustila Československo kvůli židovskému původu manžela, Ludvíka Kantůrka, filmového producenta a přítele Hugo Haase i Jana Wericha. Matčina maminka zůstala, ale gestapo ji brzy uvěznilo ve Svatobořicích, a když se vrátila, brzy zemřela. Otec se angažoval v odboji, naštěstí nebyl nikdy prozrazen, ale útrapy války a poválečný tlak na to, aby se jako ředitel školy stal členem strany, ukrátily i jeho život a v roce 1950 zemřel. Když se Daniela nedostala z rodinné školy hned po válce na konzervatoř, kam se hlásila pro svoji lásku ke klavíru, ponořila se plně do kreslení a v roce 1948 byla přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Bydlela u Kantůrkových, u strýce, který přišel o rodiče i sestru v koncentračních táborech a sám přežil díky emigraci do USA, odkud se však po válce s rodinou vrátil. Daniela se snažila bránit totalitnímu diktátu budovatelských témat hledáním témat okrajových, ale i tak se neubránila zklamání svých očekávání. Profesora Emila Fillu, v jehož ateliéru studovala, měla však velmi ráda. Stejně jako ji obohatil čestný rok v ateliéru Antonína Strnadela, který ji přivedl k ilustraci. Studoval u něj i její budoucí manžel Karel, jehož poznala na brigádě v Ostravě. Vzali se v roce 1958 a postupně se jim narodil syn Pavel a dcera Petra. Daniela ilustrovala přes padesát převážně dětských knih, věnovala se malbě, grafice a kresbě a vždy propojovala s barvami hudbu. Její obrazy obohacují mnohé galerie a soukromé sbírky ve světě i doma. Je členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Sdružení pražských malířů a Asociace volné grafiky. S manželem Karlem Benešem žijí a tvoří v Praze.