"Jak už jsem řekla, oni zatkli skoro všechny najednou a manžel byl v tom Mostě, tak jeho pak zatkli až na konci září. Následně byli [zatčení] ve vyšetřovací vazbě. Jednak na brněnské Příční ulici a jednak na Orlí. Tam ale jen přebývali na cele. Až pak skončili výslechy, tak je vozili do věznice do Znojma. Manžel vždycky vyprávěl, že to byl hrozný zážitek. Měli totiž zavázané oči, byli v poutech a pořád to s nimi hrozně házelo. Nevěděli kudy jedou a kam jedou, tak to bylo hodně nepříjemné. Tohle se dělo v průběhu roku 1949 a soudy pak probíhaly až v roce 1951. Nejprve byl soud s hlavní skupinou, s Petrem Křivkou. To už věděli, že má navržený trest smrti. Tak tím trestem smrti pak strašili úplně všechny. A tehdy byla taková situace, že je úplně jedno, jaký to bude trest, jen když to právě nebude ten trest absolutní. Protože se všeobecně předpokládalo, že tak dlouhý trest si nikdo neodsedí, že to bude trvat rok dva. No bohužel ta doba byla trochu delší, ale strach byl hlavně z toho trestu smrti."
"Já nevím, jestli to byla od začátku provokace. Ale myslím, že ne, že na něj prostě uhodili a on řekl, od koho to má. A potom přišli za mnou. Já jsem tehdy naštěstí věděla, o koho se jedná a o co se jedná, tak jsem se na ně mohla připravit. Hned jsem říkala, že ano, že jsem znala jeho paní, takže jsem mu to [donesla]. Ale že nechápu, co se děje. Donesla jsem mu přeci krajíc chleba, tak co je na tom. Oni mě ale začali hned strašit, že se to také může brát jako napomáhání k útěku. Tím tedy tehdy strašili, ale dali mi tři dny na rozmyšlenou s tím, že by se dalo nějak vyřešit, kdybych s nimi podepsala spolupráci. Že bych jim zkrátka o lidech nosila nějaké zprávy. Dali mi tedy ty tři dny na rozmyšlenou. Já si je vzala, ale od začátku jsem byla přesvědčená, že to neudělám. Že to nemůžu udělat. To už jsem totiž jako děcko měla z války v sobě zakódované, že se toto nemůže. Že se to nesmí a že to nepřipadá v úvahu."
"Když přišla hláška, že je tam hospodářská kontrola, tak všichni honem vyháněli ven slepice, aby se nedaly spočítat. Uklidilo se nějaké to prase, nějaký ten pašík. Většinou se to totiž dělalo tak, že když byla zabíjačka, tak se zabíjela dvě prasata. Jedno bylo načerno a jedno bylo oficiální. No a toto všechno se muselo schovávat, když přijela ta kontrola. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné. Ale později jsem sama v Sokole poznala jednu kamarádku, jejíž maminku Němci popravili právě jenom proto, že tam byl nějaký problém se zabíjačkami. Byla to vdova po řezníkovi. Měla tovaryše a něco se prozradilo. A skutečně ji tehdy popravili, v době protektorátu. Marcele [kamarádce pamětnice] bylo tehdy čtrnáct let."
"Mě odvezli přímo ze šachty do Jáchymova na StB. Já jsem měla u sebe tehdy asi tři dopisy, byla jsem hrůzou bez sebe, ale já je měla na sobě pod podvazkovým pásem. Přišla tam bachařka, která mě měla prohlédnout, a jenom nějak takhle přejížděla po mně a říká: ,Co máte tady?´ A já: ,To je podvazkový pás.´ A ona mě nechala a já jsem se potom dovolila, že potřebuju jít na záchod. Tak jsem šla na záchod, a to jsem tam naházela do záchoda a bylo to. Takže to byla klika, nic u mě nenašli."
"Říkalo se tomu muklovský autobus. Těžko si to představit: lidi v pěticích, celkem jich bylo dvě stě, co šli ze směny, a byli dohromady obtočení uzamčeným lanem, aby si bachaři usnadnili práci a někdo jim po cestě neutekl. A celý tenhle kolos měl jít. Zkuste si to někdy, jak by se vám šlo, když budete těsně svázaní. Protože to bylo těsné, aby z toho nemohli odejít. Tak těsné, že se lano těm krajním zařezávalo a ti prostřední mezi nimi všelijak klouzali, padali, když pršelo, bylo náledí nebo sníh. To záleželo na počasí. A museli ujít tak 800 metrů až kilometr."
"Ta šachta vypadá tak, že to bylo obehnané dráty, na rozích po pár metrech byly strážní budky, tam byla vrátnice, kde kontrolovali velice přísně legitimace, protože bez legitimace nebylo možné se dovnitř dostat. Takže to byl vlastně takový prostor úplně uzavřený, ale uvnitř už byla relativní volnost, protože tam pracovali civilní zaměstnanci i vězni. Tam už ten pohyb byl takový svobodnější. Tam už jsem se setkala se spoustou lidí."
"Existovalo něco jako povolení na dopisy. To povolení na dopisy bylo jednou za půl roku, nebo to taky trvalo ještě déle, a bylo to velice problematické. Takže ono nejen to, že neměli jídlo a neměli oblečení, ale oni ani vůbec neměli kontakt s rodinou."
"Hned v tom osmačtyřicátém roce vlastně lidi, se kterými jsme se stýkali, které jsme považovali za slušné a dobré lidi, najednou pro ně přišla policie a odešli. Měli jsme známého, který... Dokonce byl veřejný proces, a to jsme věděli, jak probíhají výslechy, to se všechno vědělo, to byla známá věc. To jsem právě v tom pětapadesátém roce říkala, že nedokážu pochopit, když tehdy bylo takové trošku oživení, že někteří lidé říkali, že nevěděli, co se děje a tak dál. To bylo naprosto nepochopitelné, to snad musel vědět každý."
"Tak od té půlky března (1953) do konce dubna to bylo takové, že jsme se sem tam viděli, bylo vidět, že tam nějaký zájem asi je, jenomže člověk tomu pořád nějak nevěří... Na prvního máje jsem odjížděla z noční směny a oni přišli na ranní směnu a já jsem něco nesla tam do dílny a tam jsme se potkali. No, a tam jsem dostala první pusu, a tak to bylo zrovna na prvního máje."
"Ona to byla spíš taková dopisová známost, ale bylo tam dost lidí, kteří nám pomáhali. Třeba že ho (Jiřího Blatného) zavolali na patro, že je tam rozbitá mašinka, že je potřeba ji spravit. Jeden kamarád, s kterým se vídám doteď, ten tam jezdil na té mašince a vždycky zavolal, že je tam rozbitá mašinka a že ji musí přijet spravit. Takže tímhletím pádem jsme se viděli, ale to jenom díky tomu, že tam skutečně byla volnost."
"Oni se chovali celkem dobře, to se nedá říct, že by se nechovali dobře. Oni tam pracovali a vážili si toho, že tam jsou, protože to bylo asi pro ně terno, dostat tady tuto práci. Oni měli asi snahu chovat se dobře. Horší to bylo potom už na šachtě, kde teda oni... Tam třeba naddůlní byl Rus, na patře byli vždycky jeden Rus, jeden Čech, a ten Rus tomu šéfoval, takže tam to bylo horší, to už byl jiný druh lidí než třeba v té kanceláři. Tam byli geologové, tam byl ten závodní, a to byli přece jen trošku vzdělanější lidi. I když oni měli deset tříd školy, a to už bylo něco, a když se mě ptali, jak dlouho jsem chodila do školy, a já jim řekla, že dvanáct a vlastně bych správně měla mít třináct let, tak byli úplně z toho vedle."
"To byl uzavřenej prostor, čili tam nemohl nikdo odejít, čili v tom uzavřeným prostoru kontakt byl, ale aby se třeba zabránilo tomu vynesení dopisu nebo donášení nějakejch věcí, tak na to byly právě ty kontroly, protože na vrátnici se kontrolovalo, mohli i ty civilní zaměstnance kontrolovat. Kontrolovat tašku, udělat i osobní prohlídku. To byly právě ty případy, kdy to bylo nějakým způsobem udaný."
Milena Blatná, rozená Hypšová, se narodila 10. října 1934 v Uhelné Příbrami na Vysočině. Spolu s dalšími dvěma sourozenci vyrůstala v Jitkově u Chotěboře a později také v Kadani. Její rodiče za války pomáhali partyzánům a poválečný politický vývoj v Československu vnímali jako nebezpečný. Po maturitě odešla Milena pracovat do účtárny jáchymovských dolů. Postupně začala pomáhat tamním vězňům při kontaktu s jejich rodinami. Tajně pronášela jejich dopisy. Později se za jednoho z jáchymovských vězňů sama provdala. I přes hrozící ztrátu vlastní svobody odolala tlaku na spolupráci s StB. Totalitní režim před rokem 1989 vnímá jako dobu bezmoci a naprostého bezpráví.