Štěpán Böhm

„Můj otec byl nevoják. A ve čtyřicátém třetím na podzim byl zařazen [do německé armády] jako telefonista. Napřed byl někde v Alpách, mi říkal. A nakonec skončil v ruském zajetí, a protože tam byl nějaký nálet a on – tím, že byl vzdělaný, tak věděl, co a jak – že tam měli elektriku, proudy v drátech. Tak namočil deky, přehodil to a udělal zkrat. A pak při těch náletech utekli. A pak byl i v americkém zajetí a tam vytahovali mrtvoly z moře, to mi říkal. Vím, že za kus chleba, aby dostal něco najíst, tak i svatební prsten tam někomu dal. A dobrovolně se pak nechal přeřadit zase do ruského zajetí, protože chtěl jít domů do Česka, do Československa. Tak ho přeřadili, byl ve Znojmě, tam ho prověřovali. Byl tam několik měsíců, vím, že jsme ho tam chodili navštěvovat. Jestli to trvalo tři měsíce? A pak, když ho propustili, tak hned šel tam k nějaké firmě pracovat zase jako elektrikář.“

„Velmi dobře si pamatuju, to už bylo ke konci války, začalo bombardování, hlavně nádraží ve Znojmě. Nákladní doprava, tam byly tanky, bojová technika, která měla jít ještě na posílení boje, když už ustupovali a byli někde pomalu na Slovensku, tak ty nálety tam šly. Ovšem to bylo tak nepřesné, ty bomby, že i v těch Tasovicích jsme spali u sousedů dole ve sklepě několik dní. Pamatuju si, že matka říkala: ,Drž se při zdi, protože kdyby šly ty střely, tak tě to nezasáhne!‘ Takže jsme se plazili při zdi, to si pamatuju. A tenkrát byl nálet – sirény – ve Znojmě, když jsme šli. A nebylo jiné východisko, než na nádraží dolů se jít schovat do bunkru. A když bylo po náletu, tak jsme zjistili, že půlka nádraží byla srovnaná. Říkali, že tam skoro 300 lidí zahynulo, kteří tam byli schovaní. A my, co jsme byli v té druhé půlce, tak jsme měli to štěstí, že jsme přežili. Takže i to jsem tam zažil, a to teda nebylo příjemné.“