František Brouk

„Měli problémy, když byla revoluce v Praze v roce 1945. V divadle byl na průčelí nápis Sokol, který tam je dodnes, a byl zabedněný, zakrytý, a bylo tam napsáno Kino Viktoria. Když Němci prohráli a utíkali, tak chlapi z techniky z divadla to chtěli sundat. Vzali žebříky a sundávali bednění, kterým byl nápis Sokol zakrytý. Ale, jak jste viděli na fotkách, naproti byla kasárna, a bylo na ně krásně vidět. Tak tam na ně vlítli Němci. Babička [maminka] křičela, že jdou Němci, tak se chlapi rozprchli. Táta běžel dolů, vzal si filmy, krabice od filmů, protože dělal promítače. Němec mířil do okna na mamku, my jsme bydleli v přízemí, že děda [táta] musí jít s nimi. Ona uměla dobře německy a řekla jim, že táta dělá filmy, že nic neudělal. Dobře to všechno dopadlo. Já jsem prý běžel, že mi chtějí zabít maminku.“

„Mobilizace se účastnil jako pohraničník, měli obsazené bunkry nahoře nad Vrchlabím. My jsme tam pak jeli, mně bylo půl roku. Znám to z vyprávění, protože jsem z toho neměl rozum. Mamka tam se mnou a se sestrou jela, v září hrozila válka, aby na nás měl děda [tatínek] nějakou památku, kdyby náhodou… Náhodou to dopadlo dobře, vrátil se a dělal domovníka.“