„V lednu (1945) jsme museli najednou rychle (utíkat), to mi ještě ani nebylo deset let, až v březnu, byl šrumec, zabilo se prase, naložilo se do sudu a na žebřiňák, na ten se dal klacek a na něj nahoru se dal koberec a teď se nakládaly hlavně peřiny, protože to bylo v lednu a byly veliké mrazy. To si pamatuju, jak po cestě byli koně spadlí, a vozejky, jak ti Němci utíkali, protože se blížila fronta a ti Rusové.“
„Nevlastní táta odjel a ona mi říkala, že druhý den pro mě přijede ten britský důstojník a odveze mě k mojí skutečný mamince. Tak mi všechno zabalila, měla jsem takový pytel z takového silného plátna, tam mi všechno dala, udělala mi copánky, abych měla trošku vlnitý vlasy, já jsem tehdy měla takové delší vlasy. Na kohouta, tak se to dřív nosilo. Dala jsem si tam jednu prošívanou deku a jednu takovou šedivou klasickou. Druhý den pro mě přijeli a brečeli jsme teda jak oni, tak já. Byla jsem u nich přes tři roky a špatně jsem se neměla, oni děti neměli, takže já tam byla taky jako jedináček a nemůžu si na ně stěžovat, oni mě (nebili), byli přísní, to ano, ale (nebili) mě, ani mě nijak netrestali.“
„Tady by měly být dva ořechy. Ty jsou původní a ten blíž k nám by měl být náš a tady bydlela paní Rohlová Emilie To bude asi tento domek. Ty zahrady ale sousedily a takhle mi to vždycky říkala maminka: ,Tenhleten je náš a tenhle druhý paní Rohlové.‘ Takže asi tento to bude. Z obrázku je vidět malý domeček, my jsme měli jen malý domeček, dvě místnosti, jedna místnost byla jako kuchyň, předtím to byla asi větší chodba a tam byl vchod do sklepa a vedle byl jeden pokoj. Maminka, ta uměla teda šetřit, protože chodila na ty pole a sháněla a byla šetrná a chtěli právě přistavovat, něco už měli našetřené na knížce. Koupili to prostě jako starší a malý domek a chtěli přistavět.“
„Taky si pamatuju, že byl někde krám Maštalířovic, že tam byl takový velikánský kámen, oni říkali, že to byl nějaký takový ten bludný kámen. Nevím už přesně, ale byl to takový velikánský krám, takhle na rohu, a toho jsem se vždycky bála, když jsme sáňkovali tam seshora, tak jsem se vždycky bála, že do toho kamenu nabouráme.“
Věra Čepelová se narodila 3. března 1935 jako první a jediné dítě manželům Vokatým z Lidic. Tatínek byl horník původem z Buštěhradu a maminka byla v domácnosti a také pomáhala na poli, pocházela z Lidic. Rodina bydlela v malém domku nad hřbitovem a odtud je nacisté vyhnali osudné noci z 9. na 10. června 1942. Tatínka společně s dalšími muži z Lidic, včetně dědečka, tehdy nejstaršího lidického muže, zastřelili. Věra byla s maminkou převezena do kladenského gymnázia. Odtud se dostala s dětmi do Lodže na obsazeném polském území, poté putovala jako jedno z mála vybraných dětí na převýchovu do dětského domova v Puschkau, zatímco velkou většinu lidických dětí nacisté zavraždili. Prošla ještě jedním táborem v Blütenau, odkud si ji odvezla německá rodina. Adoptivní rodiče ji měli rádi a starali se o ni jako o vlastní. Sami děti neměli. Žili na samotě nedaleko Blütenau na statku, který byl zřejmě jimi zabrán. Nevlastní tatínek na podzim roku 1944 narukoval do války, na Vánoce se však ještě vrátil k rodině. V lednu 1945 se malá Věra s adoptivní matkou musela stěhovat kvůli postupující frontě. Konec války se blížil a Věra coby poněmčené dítě prchala s nevlastní matkou přes Polsko k hranicím do Německa. Utéct se jim však nepodařilo a Sověti je zadrželi, vzali jim všechny cenné věci i koně a vůz a nakonec museli jít pěšky s dalšími utíkající Němci k hranicím. Nakonec se adoptivní rodina sešla a usadila se na vesnici poblíž Brém. Tam ji vyhledala paní Židová, lidická žena, která coby členka repatriační skupiny pátrala v Německu po lidických dětech. Věra se 22. září 1946 vrátila zpět domů, setkala se s matkou, která přežila koncentrační tábor v Ravensbrücku. Věra se vyučila švadlenou, v roce 1951 dostaly s maminkou v nových Lidicích domek. V roce 1953 se Věra vdala, narodila se jí dcera a syn. Lidice již neopustila. Věra Čepelová zemřela 25. listopadu 2023 ve věku 87 let.
