„A najednou nad ránem klepali na okno. Jarek Škrabal přišel a Pepa Rikitan a myslím, že ten Škrabal z těch Jaroměřic a ještě někdo. A Rikitan řekl: ‚Okamžitě se sbalte a okamžitě musíte z domu pryč. Už je to prozrazeno.‘ Odkud tu zprávu měl, nevím, ale pravděpodobně z té četnické stanice tam od nás, protože tam byli dobří lidi. No tak co, tak jsme se skutečně ihned začali balit, Rikitan řekl, že chlapci půjdou ihned s nima do lesa k partyzánům, jako můj manžel a brácha Bohumil. My že se teda máme sbalit a že máme jet přes Olomouc do Moravičan. Do Moravičan že máme přijet prvním vlakem, co jede po půlnoci, že nás tam někdo bude čekat a o další že se nemáme starat. No jo, no tak dobře…Tak my jsme teda hned večer jeli, my jsme to měli všechno sbaleno, s sebou jsme si nemohli vzít nic, akorát to oblečení na sebe a pro malého ty plínky a tak něco, jinak co bychom si mohli brát.“ Tazatel: „Tak to byla asi zima, ne?“- „Jo, byla zima, všude ležel sníh. Tak abychom nejeli ze Stražiska, protože to je malé nádražíčko, tam bysme určitě vzbuzovali nějakou pozornost, jet někam v šest hodin někam pryč. Tak jsme šli pěšky do Ptení, do Ptenského dvorku a na tom Ptenském dvorku byla zastávka – dráha, tak jsme šli tam na to nádraží. Já jsem si kočárek zavezla tam ke své kamarádce, která taky chodila do reálky, Dana Laborová, nějak jsem se jí vymluvila, já už nevím jak, prostě jsem tam nechala kočárek, a že si pro něj přijdu, jak pojedu zpátky. No a jeli jsme do toho Olomouce, tam jsme přenocovali u strýčka, to byl maminčin bratr, tak jsme u něho přespali a v noci byl nálet, a tak oni šli do krytu, ale my jsme nemohli, protože jsme tam nebyli hlášeni. Zjistili jsme, že ve tři hodiny ráno nebo tak nějak jel ten vlak do Moravičan, to bylo strašně brzo, první po půlnoci… No ale tak jsme jeli tímhle prvním po půlnoci a dojeli jsme do Moravičan a tam nikdo nečekal. Tak jsme se chvíli potloukali po nádraží a už se na nás tam ti železničáři dívali, tak jsme váhali, co budeme teda dělat. Nikoho jsme neznali, nevěděli jsme žádnou adresu, nic… Akorát já jsem věděla, když se manžel bavil s tím Viktorem, on totiž můj manžel ještě předtím, než ho propustili, on byl učitel a nějaký čas teda učil, pak ho propustili a byl totálně nasazený, ale právě než ho propustili, tak učil právě v té Vranové Lhotě. A tak se tam ptal asi na někoho a tak mu ten Rikitan řekl o nějakém panu Švěcovi, že tam chodívají nebo něco o něm povídal. Tak to bylo jediné jméno, co jsem znala. Tak jsme si řekli, že teda půjdeme asi pěšky do té Vranové Lhoty, že třeba někoho tam… A když jsme přišli na konec Moravičan, tak ten malý hrozně křičel, vykopal se z peřinky, teď mrzlo, sněhu bylo a on měl nožky fialový, venku vytažený, tak jsme si řekli, že dál jít nemůžeme. Tam bylo takový stavení, taková neomítnutá budova, taková jakoby nic moc. Tak jsme si řekli, že tam třeba žádnej zrádce nebude a třeba se tam nějak obejdem… tak jsme vešli do toho dvora, to bylo takový stavení selský, hospodářský a teďka jsme tam viděli, že tam je taková verandička, to si dodnes pamatuju, a tak jsme vešli na tu verandičku a z té verandičky šly dveře zřejmě do kuchyně a tam se taky svítilo. Klepali jsme, ale nikdo nikde, tak jsme šli dovnitř, tam se topilo v kamnech, ale nikdo tam nebyl. No tak jsme chvilku stáli v té kuchyni a vtom přišla nějaká paní v šátku, taková hospodyně, od dobytka přišla zřejmě. Tak jsme ji pozdravili a ona tak jako nic… Byla taková zamračená a nebyla nijak zvlášť přívětivá, a tak já jsem ji prosila, jestli bychom si tam mohli ohřát mlíko pro toho malýho, že má hlad. Ona jenom ukázala na plotnu, tak si to ohřejte… a šla si po svým. Tak my jsme teda přebalili toho chlapce a nakrmili a pořád jsme říkali, co teď! A mě potom napadlo: ,Ty, tati, co když oni nevěděli, že to byl ten první vlak, nebo nepředpokládali, že s ním pojedeme. Co když přijede další vlak?‘“