„Tatínek mi řekl: ‚Jdi se podívat na Václavák, abys viděl, jak vypadá konec války.‘ Tak jsem šel. Tam jsem zjistil, že je tam spousta lidí, kteří běhali z rohu do rohu, protože tam šli řadou němečtí vojáci a stříleli. Jen tak. Do dlažby. A to se odráželo a někoho to tam ranilo. No tak jsem byl rád, když jsem se z toho Václaváku pěšky dostal zpátky. No a tím to začalo. Protože začaly ty boje a na Pankráci byly takový dost krutý. My jsme pak utekli z našeho domu, kde jsme bydleli, a vrátili jsme se devátého ráno. Přijeli jsme a zjistili jsme, že polovina domu, ten dům patřil mé mamince, kde jsme bydleli, vyhořela a že nemáme kam jít. Měli jsme akorát to, co jsme měli na sobě, jinak nic.“
„Probíhalo to strašidelně. Začali pochopitelně bádat, kde se to ve mně vzalo, kde mám takovou odvahu nebo drzost. Jak jsem mohl přijít na to, že já vrátím legitimaci takové slavné komunistické strany. To se neodehrávalo jen mezi čtyřma očima. Těch partajníků na škole bylo pár set. A tak svolávali ne jednu, ale dvě, tři schůze za sebou, kde bylo na jedné straně těch x set zapálených komunistů a proti nim stál jeden takový hloupý, který v té organizaci nechtěl být.“
„Být v té straně znamenalo souhlasit s tím, co se tady nějakým způsobem provozuje. Toho jsem nebyl schopný. Já si to nerozmýšlel. Zkrátka jsem si řekl, že tam nemůžu být. To byly všude nějaké popravy, deportace, strašidelný znásilňování. To opravdu člověk, který to neprožil, nepochopí. Nebylo to tak šílené jako heydrichiáda, protože to tam vždycky visely seznamy popravených, ale bylo to hrozné. Člověk nevěděl. Teď zavřeli toho, teď toho. Ten byl označen za zrádce lidu a tak podobně. A když byl člověk v té partaji, tak marná sláva, tak jsi v partaji proto, aby se to tímto nebo podobným způsobem provozovalo. A já jsem nebyl ochotný.“
Milan Černoch se narodil 24. září 1930 v Praze. V roce 1947 vstoupil do KSČ. Členství ve straně považoval za způsob, jak bude po válce pomáhat budovat novou, lepší společnost. V roce 1950 se stal studentem Českého vysokého učení technického. Už o rok později se však rozhodl z komunistické strany vystoupit, protože nesouhlasil s politickými procesy a násilným znárodňováním majetku. Vrátil stranickou legitimaci a kvůli tomu se dostal do obrovských problémů. Ve škole byly pořádány veřejné schůze, na nichž studenti vyjadřovali nesouhlas s jeho rozhodnutím. Útoky proti němu vyvrcholily tím, že byl z vysoké školy vyloučen, přestože měl výborné studijní výsledky. Poté pracoval v podniku Hutní projekty a pomáhal budovat Novou huť Klementa Gottwalda v Ostravě. Od roku 1965 byl zaměstnán v Ústavu pro výzkum paliv, kde měl na starost projekty na odsíření elektráren. V roce 1990 odešel do penze.
