Jiřina Chrastilová

"S mužem jsme tenkrát bydleli v Trojské ulici na Praze 8. Synovi byl asi rok, rok a půl. A byl hodně nemocný. Já jsem s ním samozřejmě byla doma. Muž tenkrát učil v tanečních, takže žádný večer doma nebyl. A byly nějaké volby. Já si přesně nepamatuju, které to byly, se přiznám. Prostě mě nezajímaly. A oni přišli k nám do bytu. Já jsem tam bydlela snad rok, ani ne. A že mám volit. Já jsem říkala, že nebudu. Že tam nikoho neznám, že tam bydlím krátce a že prostě volit nebudu. A oni mě, soudružko, vysvětlili, že jsem měla chodit na předvolební schůze. Já jsem se jim, soudruhům, snažila vysvětlit, že sorry, ale že s miminem fakt na schůze chodit nemůžu a že muž bývá pryč a že prostě volit nebudu, protože tam nikoho neznám. Chvíli jsme se tam dohadovali a odešli bez toho, že bych volila, což se posléze ukázalo jako docela zásadní záležitost."

"Ale byl tam taky koncentrační tábor Bergen-Belsen. A to byl můj první šok s touhletou situací, se situací holokaustu. Z tábora nic nezůstalo. Byly tam takový obrovský haldy. Byly tam vždycky takové cedule. Tolik a tolik tisíc z Polska, tolik a tolik tisíc z Francie. Prostě hrůza. A tam na závěr byla taková velká stěna. Nevím, jestli to tam ještě je, já tam od té doby nebyla. A tam byly verše v jazycích všech těch národů, které tam měly své mrtvé. A otec mé kamarádky chtěl, abych mu přeložila slovanské jazyky, byla tam polština, ukrajinština, z češtiny tam byly verše Hrubína. To byl jeden z důvodů, proč jsem se vracela."