Tomáš Císařovský

„To tehdy, v osmdesátém sedmém nebo osmém, jsme s kamarády šli do hospody na Ladronce na Smíchově. Tam byl sjezd Charty a my tam byli. Můj kamarád si všiml oknem, že tam přijíždějí antony. Tehdy jsme oba byli na akademii. Strčil do mě, že skočíme oknem, aby na škole nebyly problémy. Tak jsme vyskočili oknem. Ale tam samozřejmě byli připravení a rovnou nás šoupli do těch antonů. To byl tehdy takový nejdelší a dost odporný moment, kdy oni skutečně neustále vytáčeli telefon na akademii, ale naštěstí se rektorovi nemohli dovolat. Říkali, že buďto jim řekneme, kdo nám o setkání řekl a co jsme tam vyváděli, nebo to hodně bude zajímat našeho rektora.“

„Témata jsme si nacházeli sami. Samozřejmě byly základy. Kresba figury, portrét, akt, zátiší, volné zátiší, volná kompozice. A do toho se dalo dát strašně moc. Ale v zásadě jsme byli v takové schizofrenní situaci, že jsem levou zadní plnil tyto úkoly, aby člověk prolezl a devadesát procent času si člověk šetřil, aby dělal to, co chce. To, co uznal za nutné. Protože v té době už sílily ozvuky uměleckého proudu, který šel západní Evropou a Amerikou. My tomu říkali nová vlna. To nás velmi oslovilo. Vlastně na základě toho jsme se sčuchli s kolegy a vytvořili nějaké generační jádro. Začali jsme hledat možnosti, jak se mezi sebou konfrontovat, ukazovat svoje práce a ukazovat je i jiným lidem, které by to mohlo zajímat.“