Марина Демко Maryna Demko

* 1969

  • „Pracovala jsem; chodila jsem do práce jako dobrovolnice. Téměř rok jsem pracovala zadarmo. V organizaci ‚Donbas SOS‘. Je to doněcká organizace. Vznikla 13. března [20]14 [15. března 2014], když zahynul Dmytro Čerňavskyj. Jsou to doněčtí majdanovci, mládež, Saša Horbatko, Káťa Žemčužnykova, Olha Hvozděva [Hvozďova]. Jsou to aktivisté doněckého Majdanu, několik lidí. Založili tu organizaci, protože si uvědomili, že všichni, kdo jsou na ukrajinské straně, nevládní organizace, činitelé, aktivisté, kteří jsou zde, potřebují pomoc; tak založili tuto organizaci. Ale také se museli rychle vystěhovat, protože se pro ně stalo velmi nebezpečným tam žít. Odjeli do Kyjeva a našli tam tyto prostory. A říkají, že je třeba pomáhat lidem, kteří tam žijí. Teď tam začaly…, zejména v létě – začaly tam vojenské operace. V Doněcku, v Makijivce, v Šachtarsku, v Horlivce. Lidé se snažili odjet. Nebyly žádné informace, žádné spojení, žádná logistika, nic. A oni prostě… nějaké plastové telefony. Pamatuji si, jak jsem přišla první den. Říkám si: půjdu a naučím se s nimi pracovat. Přicházím – je tam místnost, pár lidí, všude nějaké plakáty a kreslicí čtvrtky. A na nich fixem napsáno: ‚Výjezd z Horlivky, ulice ta a ta. Zkuste to touto ulicí. Támhle je barikáda, támhle nějaké kontrolní stanoviště. Na to kontrolní stanoviště nejezděte.‘ A všichni to někomu říkají najednou. Všichni křičí. Na stole zvoní nějaké další telefony. Vcházím dovnitř. Je to hrůza! Říkám: ‚Přišla jsem pomáhat.‘ – ‚Tak to zvedni, odpověz; co stojíš.‘ Zvednu to, a tam nějaká žena ze Šachtarsku; něco tam bombardují, střílí se tam a ona křičí. Dítě pláče. Neví, kam utéct. Hledá ten dobrovolnický autobus, který dobrovolníci zajistili. Mám jí říct, kde ten autobus stojí. Moje panika je horší než u té ženy. Nevím, jak jí pomoct. Je mi možná hůř než jí. Někoho se tam [ptám]: ‚Šachtarsk, Šachtarsk.‘ – ‚Tady je dobrovolnický. Tady, hele, je to tam napsané.‘ Čtu jí, co je tam napsané. Snažím se ještě něco najít, ale je to prostě hrůza. Ale nějak jsem tak pár dnů pracovala; a pak si říkám: ‚Ne, už sem nepůjdu.‘ Odešla jsem. Pak jsme jeli do Jaremče, a když jsme se vrátili, bylo mi jasné, že tam mám jít.“

  • „A už někde kolem jedenácté mi volá a říká: ‚Maryno, byl jsem zraněn a snaží se mě unést.‘ Já mu říkám: ‚To je nějaký vtip, nebo co?‘ – ‚Maryno, to je vážné; přišli lidé, oni jsou tam takoví…‘ Já říkám: ‚A co ty? Oni ti dovolili mluvit?‘– ‚Zavřel jsem, stihl jsem [zavřít] bránu, a psi – já jsem u sousedů na dvoře; jsou tam velmi velcí rozzuření psi, ti je zatím zadržují, ale oni brzy přijdou. Chci, abys věděla, že se mě snaží odvézt. Postřelili mě.‘ Já prostě nevím; pode mnou je nějaká propast. Nevím, mám pocit, že někam letím. Nechápu, co mám dělat. Zeptala jsem se ho, co mám dělat. On říká: ‚Volej policii.‘ A zavěsí telefon. Něco mi řekl: že přijelo takové auto… Takoví a takoví, tolik lidí, ‚vystřelili na mě ze samopalu a teď mě chtějí odvézt‘. Začnu volat policii a celý můj tým je u toho. Jeli jsme na naši základnu, abychom to oslavili jako tým. Je 8. května, pracovní den, ale rozhodli jsme se, že pojedeme jako tým.“ – „Takže jste byl mimo město?“– „Ano. A všichni chápou, že se něco stalo. Říkám: ‚Jsem v situaci, kdy potřebuji rychle zavolat policii, ale nemohu se dovolat.‘ Dávají mi nějaké číslo, na které mám zavolat, mobilní telefon, ne 02. Dovolám se službu konajícímu důstojníkovi a říkám mu to. On mě pozorně poslouchá, a pak se mě na něco ptá…, už si nepamatuji, co to bylo za frázi. Něco jako: ‚Vy jste po ránu něco kouřila?‘ Je mi jasné, že mi nevěří. Teď už ho chápu, proč mi nevěřil. Protože v Makijivce byl v té době klid. Nic se tam nedělo, žádné mítinky, nic. Nebyly tam žádné ozbrojené skupiny a tak dále. Nevím, co mám dělat. Co mám dělat s tím, co se děje. Pak mi znovu zavolal manžel. Řekl: ‚Konec, už nemůžu mluvit. Oni teď přijdou, protože ty psy postřílejí. Přijdou sem tak jako tak, takže je teď sousedka pustí. Psy zavře. Ale zkus něco udělat, někomu zavolat, někam se obrátit; a hlavně uteč. Vypadni z Makijivky, protože budou hledat i tebe.‘ Pak mi po nějaké době…, už jsem se snažila najít dopravu, abych mohla odjet někam do města. Volá mi chirurg z nemocnice. A říká: ‚Vašeho manžela k nám přivezli se střelným zraněním. No, žije, všechno bude v pořádku. Ale situace tady je komplikovaná. Ti lidé už ho tu hlídají.‘“

  • „Takže, když jsem 1. března přijela na ten mítink… Ředitel mě nakonec přesvědčil, že to nebude politické, a ‚jestli mě chceš podpořit, tak tam musíš přijít‘. Říkám si: dobře, půjdu; podpořit ředitele je třeba. Přijíždím, a buď jsem se přeslechla, nebo jsem něco nechtěla slyšet. Přišla jsem na doněcké Leninovo náměstí, centrální náměstí města. A vidím, že se u toho Lenina odehrává nějaká událost, nějaká scéna. Lidé něco vykřikují z pódia, hromada ruských vlajek. Ti lidé se shromažďují kolem těch vlajek, houfy lidí s páskami na rukávech. A jsou jako psi ve smečce, shlukují se do stáda, do houfu. Když se na to díváš zvenčí, je to strašné. Studovala jsem psychologii. Nikdy jsem ji nepraktikovala, ale přece jen znalosti mám, protože jsem nestudovala pro peníze, ale pro své znalosti. Pamatuji si ty techniky, metody, jak ovládat dav. Četla jsem to jen v knihách, abych tak řekla. Ve skutečnosti jsem to nikdy neviděla. A tady to vidím na vlastní oči. Zvenčí, jak to probíhá; ten dav, jak ho strhnou. Vykřikují tam nějaká hesla. Začínají tam ty lidi rozpumpovávat, křičet. Je to takový hrozný zážitek. Strašně se bojím. Nevím, kam se podět. Vidím, že tam stojí policie. Hloučkují se odděleně od všech ostatních. Ale jen přihlížejí. Neúčastní se toho. Nesnaží se to rozehnat. A já jsem stála vedle nich. Zdálo se mi, že je to nejbezpečnější místo. Sleduji to. Volám svým kolegům. Říkám: ‚Co se to děje?‘ Oni říkají: ‚To je normální mítink.‘ Ale jak se ukázalo, oni byli na úplně jiném místě. Připletla jsem se někam, kam jsem neměla. Ale viděla jsem tu hroznou událost 1. března, když volili guvernéra, nebo jak se tomu říká, ten dav. Nebylo jich tam tak moc, ale vypadalo to nějak divně a děsivě.“

  • „Ne, když jsem se s nimi [rodiči mého manžela] seznámila, už to nebylo zakázané. Protože to byl rok [19]88, to už byla perestrojka, spousta věcí už se objevila, ale bylo toho velmi málo.“ – „A co četli?“ – „Různě… Dokonce i Bulgakova, i Solženicyna, i všelijaké časopisy, mnoho různých bylo, dokonce i spousta nějakého tištěného samizdatu. Oni to všechno četli. To pro mě byla taková novinka, protože můj táta mi kdysi říkal, že Stalin je něco jako božstvo. On mu věřil. A najednou jako by se mi tento svět v myšlenkách a očích nějak hroutil. Bylo to pro mě těžké. Ale... nemůžu říct, že bych se toho bála. Bylo to zajímavé. A bylo to pro mě takové nové a neobvyklé.“

  • „Babička mi jednou vyprávěla, že musela chodit do práce do kolchozu, ale byla to velká zodpovědnost. Nemůžeš onemocnět, nepřijít nebo přijít pozdě. Za to bylo možné se dostat i do vězení. A vyprávěla, jak přímo u nich doma žilo novorozené telátko. Byla zima, narodilo se předčasně a oni ho museli vzít domů, aby neumrzlo. A to telátko jí v noci vzalo sukni a zašlapalo ji do nějaké díry v podlaze. Ona tu sukni nemohla najít. Nemohla tak jít do práce, protože jinou neměla. Pak mi vyprávěla, jak se bála, protože když nepřijde do práce, tak ji zavřou do vězení, mohou ji poslat do nějakého lágru… Tam je za to posílali a tak dále. Ona měla v té době tři děti. A velmi se toho bála. Našla jen okraj té sukně; vytáhla ji, byla hodně zmačkaná, a šla do práce. Stihla to včas, byla tak šťastná… Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Zdálo se mi, že žijeme v tak veliké zemi…; že není možné, aby se s lidmi takto zacházelo. A že může být taková chudoba, že člověk nemá žádné náhradní oblečení. Také táta říkal, že neměl pořádné kalhoty, aby mohl chodit do školy. Musel školy nechat a začít pracovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kramatorsk, Donetsk region , 17.04.2024

    (audio)
    délka: 03:19:39
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celý život se stěhuji. Jsem celoživotní migrantka

Maryna Demko během natáčení v roce 2024
Maryna Demko během natáčení v roce 2024
zdroj: Post Bellum Ukrajina

Maryna Demko je zaměstnankyní nevládní organizace, která pomáhá Ukrajincům postiženým válkou. Narodila se 11. července 1969 v Doněcku. Její rodiče byli přistěhovalci z Ruska. V rámci hledání lepšího života se rodina v polovině 70. let přestěhovala do Norilsku na severu Ruské federace. Paní Maryna studovala na pedagogické škole v Igarce. V roce 1989 se jí narodil syn, u něhož se pravděpodobně kvůli nekvalitním antibiotikům rozvinula hluchota. V roce 1994 se Maryna přestěhovala do Makijivky, kde její syn mohl jít do internátní školy pro hluchoněmé děti. Pracovala Makijivské městské vodárenské společnosti, kde se vypracovala ze sekretářky na vedoucí služby ochrany práce. Během bojů o Kramatorsk ozbrojenci samozvané „DLR“ 8. května 2014 zajali jejího druhého manžela Oleksije Demka kvůli jeho účasti v přípravách prezidentských voleb v Makijivce. Paní Maryna byla nucena uprchnout z města kvůli ohrožení života. S pomocí manželových spolustraníků se ho snažila vykoupit. Po jeho osvobození získala práci v nevládní organizaci „Donbas SOS“. V roce 2015 se Maryna a Oleksij Demkovi přestěhovali do Kramatorsku, kde založili vlastní firmu a zapojili se do práce nevládní organizace „Centrum pro zaměstnávání svobodných lidí“, jejímž cílem je zlepšit sociální adaptaci vnitřně přesídlených osob, veteránů a dalších zranitelných skupin obyvatelstva. V roce 2024 žije v Kramatorsku a pracuje na dálku pro organizaci „Donbas SOS“.