„Když mě odvezli na tu policejní stanici, tak mi místní zlínský náčelník StB říká, že to, co dělám, není dobré. Také mě upozornil, že jestli budu dělat mluvčího Charty, tak si teda užiju. A já byl překvapený, jakého mluvčího Charty... Oni ti estébáci to věděli dřív než já! To bylo tedy hodně zajímavé. Potom přijel Ivan Lamper z Prahy do Zlína a potvrdil, že jsem tedy navržený na mluvčího Charty 77 jako první mimopražský občan. Spolu se mnou byli ještě mluvčími Bohumír Janát, který tam byl za katolické kruhy, a Miloš Hájek, který představoval komunisty vyloučené po roce 1968.“
„Podařilo se nám v roce 1984 na rok přesně vydat opravdu krásnou knížku ve vazbě od George Orwella 1984. Připravovali jsme ji přes rok, asi rok a půl, ale byla opravdu krásná a ve vazbě. My jsme to udělali jako k výročí v nákladu asi 200 kusů. Nejdřív jsme ji nechali přeložit, to udělal bratr Ivana Lampera, který pocházel sice z Malenovic, ale byl hodně aktivní a přestěhoval se do Prahy. Jeho bratr Jan byl angličtinář a ten ji přeložil. My jsme celou tu knihu naklepali na rozmnožovací blány a pak jsme to sítotiskem vytiskli v tom počtu 200 kusů. Přičemž ta kniha měla přes 400 stran, takže si dovedete představit, co nám to dalo za práci.“
„Uprostřed té ulice byla ještě jedna ulice vlevo příčná, kde tehdy bydlel Vašek Malý. Tak jsme požádali toho diplomata, aby nás vzal k Vaškovi Malému. Vystoupili jsme tam a diplomat odjel. Státní bezpečnost však o nás nevěděla. Došli k Vaškovi a zdrželi jsme se tam asi pět minut, když pro něho přišla Státní bezpečnost. Odvezli ho, ale o nás stále ještě nevěděli. Na recepci jsme byli pozvaní na osmou hodinu, a když se ta hodina přiblížila, tak jsme z té ulice vyšli. Rezidence ambasády byla uprostřed ulice asi 50 až 100 metrů od nás. Vyšli jsme, pomalu se blížili k té rezidenci. Patrně nás z obou stran v tu chvíli zpozorovali, protože se najednou z obou dvou stran rozeběhlo několik lidí a šli po nás. My jsme se samozřejmě taky rozeběhli. Tehdy s námi na tu ambasádu jela také Anička Šabatová, to byla manželka Petra Uhla. Doběhli jsme k rezidenci a Petrovi se podařilo zazvonit. Oni (pracovníci ambasády) nám otevřeli, takže Petr vešel a na něho už nemohli, protože to byla britská půda. Ale chytli Aničku Šabatovou a já jsem už byl také v té brance, ale Anička byla za mnou asi pět metrů. Mě chytli v té brance a asi tři (policisti) mě tahali ven z té branky. Viděl jsem, že tu Aničku už mají a že ji tam táhnou, tak jsem se ptal Petra, co s tím. On na to jen řekl: ,Nech ju, ona má děti, oni ju budou muset pustit.‘ Takže já jsem policisty ze sebe setřásl a shodil je na zem a vešel jsem dovnitř do té rezidence, kam už policisté nemohli. Všichni účastníci v té rezidenci včetně toho náměstka ministra zahraničí Velké Británie to všechno viděli na vlastní oči. Poprvé byli svědkem toho, jak Státní bezpečnost vlastně funguje. Takže na základě této zkušenosti ještě tu noc podal ministr zahraničí Velké Británie protest Husákovi přímo na stůl.“
„Jednadvacátého srpna roku 1968 jsme byli umístěni v městečku Siřem. To byla taková malá vesnička na hranicích s východním Německem. Takže my jsme tu okupaci zažili už v noci. Už po desáté jedenácté hodině jsme slyšeli nějaký dusot a slyšeli jsme zprávy, že nás obsadili. My jsme současně viděli, že ruská kolona tanků začala obsazovat naši vesničku. Ten rok 1968 mě docela dost ovlivnil. Taky na mě dost zapůsobilo, že řada lidí včetně našich pedagogů, ale i starší spolužáci, z nichž řada protestovala proti okupaci, po roce dvou otočila a začala kolaborovat. Což teda u naší generace a tedy u mně a mých přátel, se kterými jsem se stýkal, vzbuzovalo spíše opačný efekt.“
Stanislav Devátý se narodil 8. 6. 1952 v tehdejším Gottwaldově. Jeho otec byl ředitelem odborného učiliště v Otrokovicích, maminka byla úřednice v nemocnici. V roce 1973 maturoval na střední průmyslové škole elektrotechnické a nastoupil do zaměstnání v Otrokovicích, krátce nato přešel do Montážního podniku spojů Praha - závod 04 Louky, kde pracoval jako měřič. V 70. letech začal pracovat jako barman v podniku ve Kvítkové ulici U Turečků. Zde společně s přáteli založil v roce 1978 zájmový fotbalový klub Cosmos Tureček. Aktivita klubu byla poměrně rozsáhlá a počet členů stoupal. Zájmový klub se tak brzy dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. V klubu se také Stanislav seznámil s dalšími aktivními lidmi, jako byl například Bohumil Obdržálek či Jaroslav Němec, kteří již tehdy šířili a rozmnožovali zakázanou literaturu. V roce 1975 Stanislav založil rodinu a zároveň díky svým aktivitám v klubu ztratil zaměstnání. Tíživá ekonomická situace rodiny a stupňující se tlak státních orgánů přiměl manželku Stanislava Devátého v roce 1980 k emigraci do USA (vzala s sebou i pětiletou dceru). V roce 1985 se Stanislav Devátý stal členem VONS, následkem čehož byl vyloučen ze zaměstnání v JZD Slušovice. V roce 1988 se stal mluvčím Charty 77. Byl aktivní také v rámci petice Několik vět. V letech 1988 a 1989 byl zadržován Státní bezpečností pravidelně. Ve vězení zásadně s vyšetřovateli nespolupracoval a třikrát držel hladovku. Na podzim roku 1989 byl odsouzen k dvaceti měsícům vězení nepodmíněně. Kvůli svému zdravotnímu stavu se však rozhodl do výkonu trestu nenastoupit a 17. září 1989 se rozhodl ilegálně ukrýt v Polsku. To se mu podařilo, a když se 10. prosince 1989 vrátil, začal ihned spolupracovat se zlínskou organizací Občanského fóra. V červnu roku 1990 byl zvolen do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění. Po rozpadu Občanského fóra se rozhodl vstoupit do Občanské demokratické strany. Ve Sněmovně zůstal do prosince roku 1992. Poté se stal šéfem nově vzniklé BIS, kde působil do listopadu 1996. Následně pracoval v advokátní kanceláři Toman, Devátý & Partneři. V roce 2023 žil Stanislav Devátý u Zlína už jako důchodce.
