„My jsme se tak báli o toho otce, protože to je samozřejmě naivní, zavřít zakázané knihy na půdu do truhly. Tam asi by ti tajní šli nejdříve, kdyby k nám přišli. A sestry mě nabalily ty knihy, které si myslely, že jsou nejzávadnější, všechno, co souviselo s Masarykem. Vím, že tam měl nějaké rozhovory s Masarykem a už probíhal Slánského proces v té době a táta měl cyklostylovaný výpis z toho procesu. No prostě knihy, takové…já si to už nepamatuju, co to bylo za knížky, ale sestry mi nabalily školní tašku, narvaly tam knihy, a když se stmívalo, tak mě poslaly k Váhu, tam Ilavou protéká Váh a chodila jsem ty knížky topit. Ty jsem potopila a pouštěla do toho Váhu. Tak to mi přijde jako šílené, když nějaká holčička, šestiletá, pětiletá jde k Váhu, kilometr a půl, potmě, aby mě nikdy neviděl, s knihami, o kterých jsme si myslely, že jsou závadné. To otec, kdyby to věděl…by byl asi hrozně protestoval. Ale my jsme ho takhle chránili.“
„Ale z té Ilavy to bylo beznadějné se dostávat. Tak obrovské zdi a mezi zdí a vnitřním plotem byli ještě psi. Tam štěkali němečtí ovčáci, tam byli puštění…nedovedu si představit, jak by se dostali ven. A hlavně…já si myslím, nebylo tam moc útěků, nějak víc. Pamatuju si třeba, že jeden vězeň vylezl na komín, vězeňský, vysoko. A byl tam snad tři dny. A oni ho nebyli schopní sundat, pak najednou tam už nebyl, ale jak ho dostali dolů…nevím. Třeba, začali tam topit pneumatikami, takže šel úplně takový černý dým a ten vězeň slezl trochu níž, akorát že stál na takových těch kovových sprušlích, které vedou na ten komín, a když přestali topit, tak zase vylezl na ten komín. Zpíval a tančil tam a vím, bylo vidět, že si takhle otvíral tu bundu, jako ať střílejí…“
„Prostě tam někdo začal střílet. Jako aby se netlačili na ten tank…já nevím, já už to mám tak vygumované, já si pamatuju jenom to spalující slunce na tý ulici a že bylo poledne. Že bylo poledne a z ničeho nic, tam nebyl žádný incident, nic. Ti lidi řvali na ty vojáky, jako že ať táhnou pryč, že tady není kontrarevoluce žádná. Ani nevím, jestli ten pán přežil nebo nepřežil. Vím, že nepřežila pak taková holka o pár metrů dál, ona byla na schodech Univerzity Komenského…tam je aula, kde probíhají promoce a tak a tam na těch schodech jí zastřelili. V tu chvíli vlastně, ale nevím, jestli dřív nebo později, to už nejsem schopná rozlišit. Někdo tam pak vysekal její jméno, do mramoru. Ještě za té okupace, ještě v ten den, nebo druhý den, tam někdo seděl a ťukal její jméno.“
„A bojím se té chvíle…teď ještě lidi pomáhají, ale bojím se chvíle, když to najednou obrátí do zloby proti nim…to, že nám šlápli na kuří oko, vlastně. Já si myslím, že hodně lidem, někde v podvědomí…u nás je takový zvyk, že se to obrátí proti tomu člověku. Havel nám hodil zrcadlo, hned, v tom osmdesátém devátém, národu, a už druhý, třetí měsíc se už našli lidé, kteří říkali, že je ráčkující a už začali…a to je něco hroznýho v našem národě. A na Slovensku ještě hůř. Že nejsme schopní sebereflexe, že jsme málo stateční. Tím, že jsme malí, tak těžko se nám dělají hrdinské činy, to je taky pravda, ale když se objeví člověk, jako je Havel, který je jasný…ale tady na tý Ukrajině, teď je tam několik tisíc, několik milionů Havlů…a čekám a bojím se toho obratu u nás, kdy se to zvrtne, když se začnou mít lidi hůř, protože budeme sedět v dekách, protože nám bude zima…a nebudeme schopní srovnání, že oni tam umírají…A my sedíme jenom v dekách…Tam počítají mrtvé a my počítáme peníze…“
Zlatica Dobošová se narodila 29. ledna 1946 v Brezně nad Hronom do středostavovské rodiny, otec byl architekt a matka učitelka. Od svých čtyř let vyrůstala v Ilavě, nevelkém okresním městě na západním Slovensku. Mnoho jejích dětských vzpomínek se váže k ilavské věznici, kde byli v 50. letech vězněni odpůrci komunistického režimu. Její pozdější životní postoje do značné míry ovlivnila křesťanská výchova, ale také kladný vztah jejích rodičů k T. G. Masarykovi a společnému soužití Čechů a Slováků. Vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu a poté byla přijatá ke studiu klasické malby a restaurátorství na bratislavské výtvarné akademii. Jako studentka čtvrtého ročníku se stala svědkyní příjezdu sovětských tanků do centra Bratislavy, kdy sovětští vojáci v její těsné blízkosti zastřelili mladého muže a také teprve patnáctiletou dívku. Studium ukončila na Akademii výtvarných umění v Praze, kam přijela jen několik dní po srpnové okupaci. Natrvalo se pak usadila v Čechách. Ještě jako studentka byla součástí mezinárodního restaurátorského týmu, který pomáhal se záchranou vzácných obrazů galerie Uffizi po katastrofální povodni v roce 1966 ve Florencii a podílela se také na záchraně fresek z gotických kostelů na Mostecku. Zlatica Dobošová je významnou restaurátorkou, především gotických fresek a deskových maleb. Mimo jiné restaurovala fresky poutního kostela ve Křtinách a kostela v Tasově. V listopadu 1989 se v rámci umělecké komunity aktivně zapojila do politického dění, krátce poté se přestěhovala na Levý Hradec s cílem zrestaurovat fresky tamního kostela, spjatého s našimi nejranějšími dějinami. Práci se pak téměř nezištně věnovala sedm let. Zlata Dobošová je rozvedená, žije (rok 2022) na Levém Hradci.
