Vladislav Drajsajtl

"Protože jsem měl vazby na tu Američanku, chodila k nám i se svým bratrem, tak jsme se s [Tomášem] Hradílkem snažili založit pobočku Společnosti přátel USA v Tršicích. Dopadlo to tak, že z toho nebylo nic. Pak mi dovezl plakáty a já je rozvěšoval, byla to pozvánka na demonstraci do Prahy k 28. říjnu 1988. Někdo mě práskl, že jsem to někde pověsil." – "To jste rozvěšoval v Tršicích?" – "My jsme byli na zájezdu v Brně a v Budapešti, měl jsem to asi měsíc. Vozil jsem to všude s sebou a rozdával, nevím, kdo mě práskl. Udělali mi domovní prohlídku a musím říct, že mi hodně pomohli policajti z Bystřice. Ruští vojáci jezdili k nám do Tršic na přehradu, kluci, manželčini synové, se na tu přehradu chodili koupat a Rusové je vyzvali, aby jim donesli pivo nebo jabčák a nějaká ta čůča. Za flašku čůča to s nimi vyměňovali za ostré náboje. Měl jsem v dětském pokojíčku pod postelí hromadu munice. Když jsem na to jednou přišel, tak jsem to vyházel do popelnice a shodou okolností přišla ta domovní prohlídka. Ještě jsem jim říkal, že kdyby to našli, byl by to průšvih. Našli to tam, začali, že je to ozbrojování. Řekl jsem, že jsem o tom nevěděl." – "To bylo v roce 1988?" – "Ano. Říkali, že tomu můžou a nemusí věřit. Bylo u nás celé oddělení z Bystřice plus dva estébáci. Seděli v jídelně, psali na stroji a teď přišel syn, který měl asi deset let tenkrát, a trklo ho to, že viděl policajty, že bude průšvih. Šel do pokojíčku, naházel to do igelitky, na provázku spustil z okna a šel si pro to, ale tam stál policajt. Přišel s ním zpátky a vysypal to na stůl. Vlezli do toho pokojíčku a jeden policajt přišel a hodil na stůl pancéřovku, ale to bylo prázdné, nepoužitelné. A ještě ty náboje. A jeden z policistů z Bystřice, jmenoval se Chlup, [pak se nechal přejmenovat], říkal, že ta munice je na nic, musí k ní být zvláštní puška. Říkal, že to je munice, která je zakázaná i v Jihoafrické republice, to mělo 4,5 mm ráže a kulka byla dlouhá, nevyvážená, nebyla to dum dum, ale bylo to horší, rotovala vyoseně a tady průstřel, na zádech díra. Takže on to ukecal, ale samozřejmě mi to zabavili. Nakonec byla amnestie, nevím, co by s tím udělali."

"Byla to cela pro dva, ve které nás bylo pět. O půlnoci dovezli šestého, vojáka. Ještě jsme mu říkali, co tam dělá, že tam nemá co dělat a za co to má. Tak nám dal číst, že chytili nějakého vojáka a šikanovali ho. Když mi bachař donesl první oběd, zamachroval jsem a vrátil mu to s tím, že mě chtějí zabít, že jsem diabetik a potřebuji diabetickou stravu. Začal tím obuškem mlátit do okýnka, a to si představte, to byl – my jsme se tak moc neznali, ale zdravili jsme se, hráli jsme proti sobě házenou, on hrál za Rokytnici – takže jsme se znali, normálně. Mlátil tím obuškem, řekl jsem, že chci na hlášení. Tak jsem šel k Mengelemu, jak mu říkali, vězeňskému doktorovi, kde jsem tu diabetickou stravu dostal."