Edith Herta Maria Ekanayake

"Pak tedy byly jenom ty dvě ženy, babička a maminka se mnou, a 8. května 1945 jsme šly do sklepa a dlouho jsme tam nezůstaly, nevěděly jsme, co bude, nejdřív se maminka do telefonu ptala, proč máme jít do sklepa? Pár vteřin ticha a pak správce řekl: 'Ruská armáda jede do Prahy.' No a pak jsme byly půl hodiny ve sklepě a tam byly dva sbalené kufry, vojenské kufry, které mám dodnes, můj dědeček měl takové pevné kufry z vulkanizovaného vlákna, na kterých seděli potom v internačním vlaku, takže to byl pevný materiál. A pak je po půl hodině vyhnali ze sklepa a já si ještě pamatuju, že moje babička, která asi taky nesla jeden z těch kufrů, nešla dost rychle, už byla stará, tak ji kopli do hýždí tak, že letěla ke zdi, říkala, že měla kotník .... dlouho nemohla skoro chodit. Takže na ulici ji vyhodili násilím. Maminka pak musela [opravovat] vytrhanou dlažbu, ulice tenkrát nebyly vyasfaltované, takže ty dlažební kostky, které byly naházené, aby tvořily barikádu kvůli tankům, které měly přijet, museli lidé, kteří už někteří byli na ulici a další přijížděli, se postavili do zástupu a ty kostky si pak předávali dál, aby ten poslední dal kámen zpátky na místo, a tak to šlo pořád dokola. Mezitím si museli stoupat s rukama nahoře a zase si lehnout do rozryté špíny na silnici a u toho je mlátili železnými tyčemi. Maminka mi vyprávěla, že stačil jeden pohled, jeden lítostivý pohled na mě - seděla jsem tam s očima dokořán, měla jsem světlé kudrnaté vlasy a asi jsem nevěděla, co se děje - zachytila lítostivý pohled nějakého Čecha, a tak na něj zavolala, prosím postarejte se o moje dítě a o maminku, a sundala si zlaté hodinky a dala mu je, stejně by byly pryč. To byl takový záblesk, o tom budu muset ještě vyprávět později, protože jinak bych tu možná dneska už nebyla, někdy taky mlátili dětmi v tom věku o zeď, a nebo by ze mě udělali českou holčičku."