“Když jsem přiletěl do Miami, hned jsem svým příbuzným řekl, aby mi nehledali žádnou práci. Řekl jsem jim, že chci jít do armády. Na Kubě jsme měli informace o tom, že ve Spojených státech amerických existoval plán výcviku Kubánců za účelem dalšího boje proti vládě Fidela Castra. S tímhle nápadem jsem tam přijel a hned jsem jim říkal, že nikam jinam nejdu, jedině do armády. Takže jsem to přesně tak udělal. Nahlásil jsem se na místě, kde se dělal nábor. Bylo to v ulici Aurora. Předstoupil jsem před důstojníka, jenže požadovaná minimální váha pro vstup do armády byla 47 kilogramů. A já jsem vážil 45 kilo. Neměl jsem nejmenší šanci to nabrat. Ten seržant, který mě vážil, mi řekl: ‚Běž si dát banán, vypij lahev coca coly, vrať se a zkusíme tě zvážit znovu. Jenže to bylo prd platné. Musel jsem se jít vážit celkem osmkrát. A to všechno jsem podstupoval jen proto, abych mohl vstoupit do armády. Když jsem tam přišel poosmé, byl tam seržant původem z Portorika a bylo na první pohled vidět, že nemá tak úplně svůj den. Když mě spatřil, hned mě čapnul za loket a odtáhl mě za doktorem. Řekl mu: ‚Poslyšte, tohohle bereme a je mi úplně jedno, kolik váží. Já už ho tady nechci víckrát vidět.‘ Myslím, že jsem byl ten nejhorší voják v dějinách armády Spojených států amerických.“
“Na uruguayském velvyslanectví jsme toho zažili mnoho. Některé okamžiky byly velmi smutné. Byl tam s námi jeden azylant, říkali jsme mu Pepe... jmenoval se José a dál už nevím. Odjel z velvyslanectví, aby se vrátil i se svou manželkou. A pak jednoho dne... vypadalo to, že manželka s ním asi nechtěla jít, co já vím... když na dvorek velvyslanectví vjíždělo nákladní auto, které nás zásobovalo potravinami, pokusil se proklouznout hned za ním na motorce. A přímo tam ho zastřelili. Zemřel na zahradě velvyslanectví.”
Pro jistotu jsem se pomodlil k Bohu, abych se očistil od svých hříchů. Potom jsem se na něho obrátil se slovy: ‚Pane můj, žádám tě o jediné: Ať se mi buď podaří utéct, nebo ať mě zabijí při útěku, protože já do vězení jít nechci.‘ Přeskočil jsem zídku a vypálil jsem odtamtud sprintem, jako kdybych byl profesionální atlet. Nikdy v životě jsem neutíkal takovou rychlostí. Moje víra byla tehdy velmi pevná. Mnohem pevnější, než dnes. V těch chvílích jsem opravdu takříkajíc cítil, že Bůh běží po mém boku. Přitom by stačilo, kdyby se někdo z těch sto strážníků, kteří tam všude byli, otočil tím směrem, kudy jsem běžel. Hned by mě spatřil, protože to byla totální pláň, nebyl tam ani jeden strom.“
„Na konci roku 1960 poslali do našeho města Unión de Reyes nového vrchního strážníka. Byl to přívrženec Fidela Castra a přijel s jediným cílem – jeho úkolem bylo terorizovat. A přesně to dělal každému, o kom věděli, že se nějakým způsobem staví proti vládě. Mě v té době zatýkali za každou pitomost. Někdy jsem byl zadržován pár hodin, jindy to byly třeba dva dny. Samozřejmě mě to velmi trápilo, hlavně kvůli mým rodičům. Můj otec na tom nikdy nebyl moc dobře s nervy. On i moje matka velmi trpěli, pořád se mě vyptávali, co se děje. Byla to nepřetržitá šikana. Pamatuji si, že jsem tehdy v květnu jel do hlavního města provincie Matanzas, abych koupil mamince nějaký dárek ke Dni matek. Odjel jsem tam společně s dalšími kamarády, se kterými jsme se podíleli na kontrarevoluční činnosti. Párkrát jsme se prošli kolem parku a hned mě tam přijeli zatknout, protože jsem měl v ruce balíček. To bylo podezřelé, bylo třeba zjistit, co to je. Samozřejmě to byl dárek pro moji matku. Jenže to bylo pořád to samé dokola, zase mě odvezli na výslech, zase ty stejné otázky, ty stejné výhružky…“
Julio Armando Estorino Villalobos se narodil 12. dubna 1943 v malém městě Unión de Reyes v provincii Matanzas. Jeho otec pracoval jako sezónní dělník na plantážích s cukrovou třtinou a matka byla v domácnosti. Přestože rodina po většinu času trpěla nedostatkem finančních prostředků, Julio vzpomíná na své dětství jako na šťastně prožité období. Trávil ho hrami na dvorku, který odděloval dva domy obývané jeho rodinou a dalšími příbuznými. Od velmi útlého věku se podílel na protivládních aktivitách, nejprve proti režimu generála Fulgencia Batisty a posléze proti revoluční vládě Fidela Castra. Jeho zápal pro věc plynul především z jeho úzkého napojení na katolickou církev, díky které se u něj rozvinulo sociální cítění. Na režimu Fidela Castra ho zpočátku znepokojovalo hlavně podněcování nenávisti ve společnosti a velmi násilné vypořádávání se jak s politickými odpůrci, tak se členy katolické církve. Podílel se na roznášení různých protirežimních časopisů a letáků, za což byl nakonec zatčen agenty Státní bezpečnosti. Po výslechu se mu však podařilo utéct a následně se několik měsíců schovával na různých místech v hlavním městě Havaně a jejím blízkém okolí. Jeho další kroky vedly na uruguayské velvyslanectví, kde získal azyl. Právě tam se začal naplno věnovat poezii, která se stala jeho velkou životní vášní. Po roce odcestoval do Spojených států amerických, kde se čile zapojoval do činnosti exilových organizací. Podílel se na založení Kubánské vlastenecké junty. Je velkým znalcem historie kubánské katolické církve a života monsignora Agustína Romána. Obdržel cenu za mystickou poezii a pracoval mimo jiné v Radiu Martí.
