„Když byl 15. březen a my jsme přišli do školy, paní učitelka řekla: ‚Děti, dneska se nebudeme učit. Teď si stoupněte a zazpíváme si V nový život, umíte to? A ten nový život přijde až po tomhle. A jestli máte maminky doma, radši jděte domů, ať se o vás nebojí. A nikde se nezastavujte. Ale na koho maminka bude čekat až v poledne, tak tady samozřejmě zůstaňte.‘ Tak já jsem se vypravila zpátky a pamatuju si, jak jsem nemohla pochopit, že lidi, kteří mezi sebou mluví česky, stojí frontu u kotle, ze kterého němečtí vojáci rozdávají nějakou šlichtu. To mě jako dítě strašně urazilo a utíkala jsem odtamtud, co mi nohy stačily.“
„Hácha měl z posledních sil prosadit, že sokoly z Terezína pustí, jenže Heydrich už vzal věci pevně do svých rukou a zabránil tomu. Tu noc zatkli asi sedmnáct set lidí, činovníků jednot, žup i ústředí. A místo aby je pustili domů, jako pustili tátu a asi pět dalších, v lednu je všechny odvezli do Osvětimi, vrátilo se jich zhruba pětašedesát.“
„Když začala okupace, postupné zabírání Sudet, tak tatínek přinesl velikou mapu. Byla přes celý stůl a byla to mapa okresů. Mě zaujala tím, že je celá bílá, jenom s písmenkama, že tam nejsou hory, řeky, že není barevná. A každý den, když ve zprávách hlásili, o které obce jsme zase přišli, tak je tatínek v té mapě označoval. A já když jsem viděla, jak nám té republiky ubývá, tak mně to připadalo, jako když mně berou maminku nebo jako když mně berou kus těla. Prostě jsem z toho jako desetileté dítě byla strašně nešťastná… Bylo to tou výchovou.“
„Strýček Láďa, nejmenší tatínkův bratr, byl tehdy na lesní správě v Liptovském Hrádku, takže jsme tam s maminkou odjely. A tam jsem měla velkou smůlu, že když jsem přišla do třídy, pan učitel si mě zavolal jako nové dítě na stupínek a začal mě zpovídat. Zeptal se na národnost, a když jsem řekla ‚Češka‘, celá třída začala řvát: ‚Tfůj, Čehúnka!‘ Pak se mě ptal na náboženství, já jsem tehdy byla bez vyznání, tak jsem to řekla, děti vyletěly ze třídy a řvaly na mě: ‚Ty pohanka, čo vy obetujete, obetujete aj dětí?‘ To proto, že se v náboženské výchově učily o Baalovi. A pan učitel řekl: ‚Tak si sedni tam dozadu, tam už je jedna Čehúnka, ale ta je aspoň katolička.‘ A když jsme šly ze školy, děti se zhoufovaly, házely po mně kamením. Vím, že nejvíc jsem brečela proto, že mi utrhly krajkový límeček z halenky, kterou mi maminka oblékla, když jsem šla poprvé do školy, abych byla v parádě. Přišla jsem domů celá rozklepaná a víc jsem do školy už nešla. Strýček mě učil, co bylo nezbytné, po práci doma.“
Chtěl jsem z tebe mít sokolku a ty víš, co to znamená
Dagmar Evaldová se narodila 31. března 1928. Oba rodiče byli nadšenými sokoly. Otec, profesí soudce, se během druhé světové války zapojil do protinacistického odboje ilegální sokolské organizace Jindra, za což byl v roce 1943 popraven. Stejný osud potkal i jeho staršího bratra. Dagmar Evaldová byla za války totálně nasazena ve vlašimské zbrojovce. Po skončení války se s vervou vrhla do obnovy Sokola. Po jeho zakázání komunistickým režimem pracovala v několika továrnách, neboť jí nebylo dovoleno studovat. Později získala místo vychovatelky nevidomých dětí a zároveň se podílela na projektu SOS dětských vesniček. Tématem výchovy nevidomých se zabývala až do důchodu. Po Sametové revoluci byla jednou z hlavních postav obnovy Sokola. Zemřela 25. dubna roku 2022.