„Přišel jsem k té místnosti a slyšim, jak tam někdo huláká: ,Pošli tam tu naši trutnovskou skupinu, ta má dvacet lidí, ty to tam zklidní a dají to tam do pořádku.‘ Tak přece nebude mluvit pracovník muzea. Otevřel jsem dveře, za stolem seděl mně neznámej člověk s telefonem v ruce a dával takovýhle instrukce někomu. Já řikám: ,Co tady děláte?‘ ,My máme dohodnuto se soudruhem Fléglem,‘ což byl můj podřízenej, kterej měl dělat to muzeum, ,my jsme si tady zřídili dispečink strany a vlády, abychom rovnali ty protesty, který jsou po vesnicích v Podkrkonoší.‘ Zase bez vědomí ředitele, ten vedoucí muzea, což byl kovanej komunista, si to dohodnul sám. Tak já už jsem jich měl dost, tohle bylo asi třetí nebo čtvrtej den po invazi, tak jsem mu sebral ten klíč, vyved jsem ho za dveře, zamknul. A já jsem jim rozhodil jejich dispečink. A tenkrát mobily nebyly. Takže jim se ty bezpečnostní opatření zhroutily, já nevim, na jak dlouho. Takže oni mě opravdu už ani jako topiče nemohli potřebovat.“
„Václav Havel byl složitej člověk. Jako politik byl samozřejmě amatér. A to, s čím se setkal po tom převratu, to pro něj vůbec nebyla jednoduchá záležitost. On se musel vyrovnávat se spoustou mimořádných věcí, se kterou si v celé řadě případů asi ani nevěděl rady. A musel se spoléhat na celou řadu dalších lidí, kteří mu nějakým způsobem mohli poradit. Někteří dobře, někteří špatně. Ta jeho pozice nebyla záviděníhodná. Ale myslím si, že jako člověk měl charakter. Vyrůstal zřejmě v nějaké podobné situaci, o které jsem něco věděl já. A nebyl schopen si udělat na páteři uzel. Takže ta jeho situace vůbec nebyla jednoduchá. Ale právě ty lidi, kteří o něm dneska vykládají všelijaký kecy, jak se o tom píše taky na všelijakejch webovejch stránkách – já to nesleduju, ale občas se mi něco dostane do ruky – ty lidi nejsou vůbec schopný pochopit ten jeho morální profil. Je dobře, že i o tomhle se v poslední době něco publikuje. On byl mimořádnej člověk. Samozřejmě, v celý řadě věcí prostě nemohl jinak. On nakonec musel po tom převratu udělat nějakej handl s tím Adamcem. Já si Havla cením jako filozofa a jako člověka, kterej měl politickou morálku. Je mi dost líto toho, že takovýmhle způsobem si ho necení zdejší folk. To o něm něco vypovídá – ne o Havlovi, ale o tom zdejším folku. Škoda.“
„V 69. roce jsem měl mít obhajobu u mých bývalých profesorů. Na to jsem si musel vzít volno. Tak jsem si zažádal o den nebo dva dny volna. Musel jsem tam uvést proč, no tak že budu obhajovat disertační práci. Tak jsem dostal dva dny volno, dojel jsem do Kostelce a disertační práci jsem obhájil s výborným prospěchem. Dodatečně jsem se dozvěděl, že okamžitě poté, co mi ten ředitel podepsal to volno, poslal doporučený dopis řediteli toho ústavu, kde jsem měl obhajovat disertační práci, profesoru Doudovi, s tím, že nesmím být připuštěn k obhajobě. Profesor Douda se zachoval jako charakterní člověk. Když mu to sekretářka přinesla, tak se jí zeptal: ,Už jste to zapsala do protokolu došlé pošty?‘ ,Ještě ne.‘ ,Tak mi to dejte a zapíšete to, až Fanta odpromuje. Bude to na poště.‘ Já když jsem přijel zpátky a ten pán se mě ptal, jak to dopadlo, tak měl takovejhle ksicht, jak je to možný.“
„V tehdejší době každá fabrika musela pracovat pro wehrmacht. Tak ti vojáci přišli taky na tátu, že ta sklárna musí vyrábět takový pancéřový sklo, který se používalo do průhledů v pancéřových vozidlech. Táta dostal zadání, že to musí začít vyrábět. Ta jednání mám v živý paměti, to se neodbývalo jenom v tý fabrice, ale ti vojáci a ty gestapáci přišli za tátou i domů. A podnikali takový všelijaký triky, aby na to tátu dostali. Vnucovali se do přízně a tak dále. No ale táta se tím samozřejmě nenechal nachytat. Výsledkem bylo, pamatuju se, když odcházeli, že jeden z nich chytl tátu pod krkem, zatlačil ho do kouta a zatlačil mu pistoli k hlavě s tím, že jestli do příští návštěvy nebude ta série průhledových skel bezchybná, tak že ho zastřelí. Na tohle jsem se musel jako malej kluk dívat.“
Josef Fanta se narodil 3. července 1931 v Kolíně Václavu a Františce Fantovým. Vyrůstal se starším bratrem a mladší sestrou, otec pracoval jako vedoucí sklárny a matka byla v domácnosti. Otec byl činný v protinacistickém odboji a pamětník byl přítomen návštěvám gestapa. Po válce vystudoval Lesnickou fakultu na Českém vysokém učení technickém, ze které odešel do Výzkumného ústavu v Opočně. Podílel se na založení Krkonošského národního parku (KRNAP), k němuž došlo v roce 1963 a v němž se stal náměstkem ředitele. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl však z pozice odsunut na místo pracovníka muzea, krátce na to zařazen jako topič. V roce 1973 se přemístil do Prahy, kde po několik let pracoval v různých dělnických zaměstnáních. Rozhodl se k emigraci a v roce 1977 se mu podařilo získat potřebné dokumenty pro cestu do Nizozemska. Tam setrval třiatřicet let, pracoval jako výzkumník pro tamní organizaci ochrany přírody a v Ústavu pro výzkum lesa a krajiny ve Wageningen. Byl jmenován profesorem ekologie krajiny na Univerzitě v Amsterdamu a profesorem ekologie lesa na Univerzitě ve Wageningen. V roce 2010 se vrátil natrvalo do České republiky, a to především z rodinných důvodů. Za svého působení v oblasti výzkumu lesa a přírody do dnešního dne vydal dlouhou řadu odborných publikací, získal mnohá ocenění a dodnes spolupracuje s řadou institucí včetně Rady vlády pro udržitelný rozvoj.
