Vladimír Fassmann

„Tak jsem šel domů. Podnik už byl zavřený. Protože když jsem byl na dovolené, já jsem tenkrát mohl jet na dovolenou na deset dní kromě Silvestra... čili jsem zažil právě to, co maminka tady musela prožít. Přišli z Přerova, předseda ROH, vedoucí strany a na konci ten sládek, a: ‚Heleďte, věc je taková, že vy jste malý pivovar, my máme možnosti, suroviny jsou na příděl a my zařídíme, že ty suroviny nedostanete. No tak jestli chcete, my bychom byli ochotni vás převzít. My vás netlačíme, ženo, ale rozmyslete si to. My přijdeme, my se ohlásíme.‘ No, skutečně se ohlásili. Třiadvacátého prosince. Den před Štědrým dnem. Řekli: ‚Tak my jsme přišli, tady máme dohodu, jestli jste ochotni to podepsat.‘ Oni chtěli jenom sklad, zaměstnat maminku jako vedoucí skladu, sládka jako administrativní sílu, případně řidiče a spolujezdce nějakého. Já trval na tom, aby tady byla lahvárna, výroba, stáčírna. To se dalo do poznámky. No a buď, anebo. Maminka, co mohla dělat... Strana byla výš. Tak to podepsala. A tím se pivovar od 1. ledna 1949 zavřel.“

„Stávalo se, že přišly vagony. Tenkrát se v sobotu ještě dělalo, později byly soboty zrušené a byl to volný den. A přišly vagony. Tak vrátný přišel za mnou, že je tam vagon. Musel jsem sednout na traktor. Lidi jsem tu v sobotu neměl, všichni byli z okolí. Tak manželka, děcka pomohly. Muselo se vykládat. Dojet na nádraží, tam to z vagonu přeložit na vlečku, dovézt tady, vyložit na rampě, jet pro další zboží. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát, podle toho, jak byl velký vagon. Byly doby, že to bylo těžké zboží. Vojtěška, to byly těžké pytle. Padesát šedesát kilo. Pro mě jakžtakž, ale pro manželku už to nebylo. I když se to na té rudli převáží, je to vratké a podlaha z vagonu na vlečku taky nebyla ideální. Bylo to někdy velmi náročné.“