Rudolf Felzmann

„Po revoluci nastaly změny, které velmi výrazně ovlivnily amatérské divadlo. Za komunismu řada ochotníků dělala amatérské divadlo ne proto, že by chtěli být herci nebo divadelníky, ale protože to byla jediná možnost, jak se dát dohromady s dalšími podobně naladěnými lidmi. Do amatérského divadla se netahala politika, ale zároveň tu byla jistá možnost vyjádřit se k přítomnosti. To všechno jako by devětaosmdesátým rokem skončilo. Mezi divadelníky byli většinou lidé s velkou energií a velkým intelektuálním potenciálem, kteří se za totality nemohli jinde realizovat, těm se najednou otevřely možnosti. Někteří byli zvoleni do místních i vyšších funkcí, někteří začali podnikat. To postihlo valnou většinu amatérských souborů v celé republice, řada z nich začala chabnout a rozpadat se, takže v prvních letech po revoluci byly všechny divadelní přehlídky rozpačité.“

„(Na co zemřel tvůj otec?) Na rakovinu kůže. Možná by ji šlo léčit, ale bylo po válce a on byl Němec. Náš tatínek strávil několik měsíců v lágru, kde byli Němci připravení k odsunu. Pamatuju se, jak jsme mu nesli papírový vánoční stromeček. Bylo to krátce před smrtí: v půli ledna tatínek umřel.“

„Když jsem studoval na pedagogické škole, občas se naskytla příležitost zahrát si divadlo, scénku nebo něco takového. Tam začaly i mé režijní pokusy, protože když jsem si chtěl zahrát, musel jsem dát inscenaci dohromady, zrežírovat ji a někdy i sepsat text. Trošku jako trucpodnik na pajďáku vzniklo představení Ibsenova Peer Gynta. Hrála v něm velkou roli Griegova hudba, kterou jsem zbožňoval – právě přes Griega jsem možná získal bližší vztah k hudbě obecně. Peer Gynta jsem zrežíroval, byť jsem hrál hlavní roli. To mi pak na řadu let zůstalo, než jsem se začal věnovat čistě jen režii. Na amatérském i profesionálním divadle se z toho pak pro mě stala zásada.“