"To jsem strávil cestou do Dačic, neb už jsem byl ženat a měli jsme tam chalupu, rodiče manželky. Takže z těch Mariánek jsem jel autobusem do Dačic, což bylo drsné. Nalevo sovětští důstojníci hledají v mapách a měli to dokonale zorganizované, to se musí uznat, napravo takhle děla, jakože po silnici, ale jelo se. 21. jsme dojeli z Brna do Dačic, autobus sice bouřil vzteky, ale kupodivu se dojelo. Pak v Dačicích to byly ty první sledy a ty byly odněkud z východu. Uzbeci, Tataři, a ti...jak se jmenovali...malé domky na kolečkách, strašlivé páchnoucí náklaďáky a šňůra - bylo jich moc, mnogo. Sice jak byly v Brně tanky, v Brně jsem viděl, jak tank před Grandem najel na osobní auto, rozmašíroval ho a začal takhle točit tou věží a lidi nic, čekali na autobus dál a ten kupodivu přijel“.
„Vznikl Ústav marxismu-leninismu, ten dohlížel tvrdě. I když jsou krásné historie, ale to už jsem taky publikoval v tom Diskusním žurnále. Nejvíc obávaný byl vědecký ateista docent Machalík, černej takovej, ošklivej. Vypadal jak belzebub, pak byl poslancem KSČM ještě po listopadu. Ten přednášel vědecký ateismus, neboť jako tři součásti marxismu - leninismu. No a nejvíc ho rozlítilo, když se na Kopečku, na zdi kolem kostela, objevil veliký nápis: ‚Děkuji ti, panenko Marie svatokopecká, že jsem udělala státnice u soudruha docenta Machalíka‘, tak to ho omejvali. Takže tady byly i historky humorné, ale přituhovalo, a jak přituhovalo, zároveň se rodilo to podhoubí. A hlavně, pak se to ukázalo, hlavně to podhoubí se rodilo z těch škrtnutých, kteří byli nejvíc postiženi, nesměli publikovat, hlavně nesměli pokračovat v kariéře. Když byl docent, zůstal docent a nikdy tedy profesor. Bezpartijní to měli asi snazší, a pokud byli v partaji, ti neměli čas, samá schůze. Ale jak říkám, tomu jsem se taky, i funkcím, statečně vyhýbal, takže jsem do toho nespadl."
"Bylo to tak, že fungovalo, než se začala rozvíjet paneláková sídliště kolem Olomouce. V té první vlně nám sebrali, tedy nám, už znárodněnému podniku, ale my to pořád pokládali za naše teritorium, ať to patří, komu chce, tak zabrali tu zahradu, tam nastavěli ohavné paneláky, které tam stojí a budou stát do skonání světa. Na té části je ovšem hřiště poměrně velké, na té jedné polovině. Pak se rozhodli olomoučtí architekti, že si tam postaví cihlový dům s garážemi, lodžiemi a jiným luxusem, a rozhodli se zlikvidovat i ten dům. Na počátku let sedmdesátých nám sebrali i dům, tedy do Olomouce jsme se vraceli z Pardubic už do třípokojového přiděleného státního bytu a rodiče vedle dostali byt jednopokojový a v tom stále vegetujeme. Byl samozřejmě v rámci úprav majetkových poměrů námi odkoupen, už v té první vlně naštěstí, a jinak využíváme chalupy v Dačicích, je tam jiný kraj, jiný mrav i jiný vzduch."
Prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc., se narodil 3. dubna 1944 v Olomouci jako starší ze dvou synů rodičům Boženě, roz. Pavlíčkové, a Františku Fialovým. Otec byl pokračovatelem rodinného zahradnictví v Olomouci, které založil už Jiřího děd, Oskar Fiala. Matka, vyučená kadeřnice a pedikérka, pomáhala později otci v rodinném podniku. Zahradnictví bylo rodině po roce 1948 znárodněno. Jiří maturoval na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně (tehdy dvanáctiletá SVVŠ). V letech 1962-1967 studoval na Filozofické fakultě UPOL, obory čeština a dějepis. Roku 1966 se oženil. Téhož roku vstoupil do KSČ. V letech 1968 -1972 učil na Střední odborné škole Ministerstva vnitra v Pardubicích. V letech 1972 - 1974 působil jako vědecký pracovník a poté jako odborný asistent na katedře bohemistiky a slavistiky FF UPOL. V letech 1974 - 1976 a v roce 1987 působil jako lektor češtiny v Polsku (Varšavská univerzita a Slezská univerzita v Katovicích). V roce 1985 získal titul kandidáta věd o umění, roku 1992 se habilitoval souborem studií věnovaných českým písním kramářským. Profesorem pro obor Dějiny české literatury byl jmenován v roce 2002. Věnuje se dějinám české literatury 18. a 19. století, lidové slovesnosti a pololidové literatuře. Těžištěm jeho zájmu jsou souběžně regionální dějiny, kulturní historie Olomoucka a písňový folklor. Je autorem mnoha odborných publikací. Roku 2012 obdržel Cenu města Olomouce za přínos v oblasti literatury, téhož roku byl jmenován emeritním profesorem na FF UPOL. V roce 2022 mu byla udělena Cena Olomouckého kraje za celoživotní přínos v oblasti kultury. S manželkou, PhDr. Jarmilou Fialovou, středoškolskou profesorkou, vychovali dva syny, Hynka a Jiřího. V roce 2023 žil v Olomouci.
