Bruno Fischer

„V devatenácti jsem měl jít samozřejmě na vojnu. To byl právě začátek a polovina šedesátých let, kdy tady probíhalo velké vystěhovávání Němců do Německa, těch původních obyvatel. Říkalo se tomu slučování rodin, Familienzusammenführung, kdy bylo možné k příbuzným, rodičům, sourozencům nebo tetám se přestěhovat. Za podmínek, že tady musel každý člověk zaplatit 10 000 korun bez ohledu dospělý nebo dítě, prostě tři osoby, třicet tisíc korun. To byla jedna věc. Druhá věc, že se mohlo vyvézt, co se mohlo. Taky jsme se chtěli vystěhovat, měli jsme poměrně hodně knih a musel jsem pořídit seznam a od Státní vědecké knihovny v Plzni mít potvrzení, že to jsou knihy, které můžu vyvézt. Ani ne tak z ideologického hlediska, nějaký Mein Kampf, nic takového tam nebylo, ale jestli se nejednalo o nějaké antikvariátní knihy, čemuž rozumím. Tyto všechny papíry a žádosti mám ještě doma. Vím, že se tenkrát lidi stěhovali a odváželo se to dobytčími vagóny, to jsem dělal tenkrát na dráze, lidi přepravovali nábytek a všechno možné, to si pamatuju. Chtěli jsme zažádat, ani jsme nezažádali, tak jsem dostal dvouroční odklad. Abych to zkrátil, my jsme se nevystěhovali, protože moji rodiče nikdy – divím se, že byli tak optimistický, asi doufali – nikdy nedali dohromady 30 000, když si vezmu, jaké měli důchody a kolik tenkrát stálo auto, obyčejná Škodovka stála dvacet tisíc a kdo měl tenkrát auto? Třicet tisíc nepřicházelo v úvahu, na tom to shořelo, takže jsme tady zůstali.“

„Rodiče měli minimální důchod, máma začínala se třema stovkama, táta měl sedm nebo osm stovek. My jsme byli velice chudá rodina, protože důchod nestačil na nic. Rodiče chtěli, abych po základní škole šel na tehdejší střední všeobecně vzdělávací školu, abych měl nějaké vzdělání. Po dvanáctiletce člověk sice nic neumí, ale má přece jenom trochu nějaké jiné vzdělání. Pamatuju si, že to byla hodně velká bída, rodiče se tak uskrovnili, abych do té školy mohl chodit, že opravdu hladověli. Pamatuju si do dneška, že jsem na svačinu měl čokoládový perník, co stál dvě koruny, víc jsem si nemohl dát. Potom to šlo s obědem, že mi ho nějak zaplatili, ale doma měli opravdu bídu.“