Bruno Fischer

* 1947

  • „Bylo to tak, že většina důstojníků, tím počítám i praporčíky a vojáky z povolání, my záklaďáci jsme byli ještě před přísahou, neměli jsme přísahu…Když přišli (okupanti), tak se pluk postavil proti. Do brány postavili nějaký SKOT (obrněný transportér), aby tam nikdo nemohl. Rusy nepouštěli, přišli tam a chtěli dovnitř, ale nepouštěli je. Nám potom rychle udělali přísahu, abychom mohli na vycházky. Jako záklaďáci jsme chodili na vycházky, někam na pivo nebo za holkami, jak to tak bylo. Pamatuju si, že ruská vojska, co tam byla, měla štáb na staré váze. To byla ta automobilová váha, kde se vážily vozy, byly tam budovy a tam oni měli štáb. Chodili jsme tam za nimi, normálně jsme se s nimi bavili, jak jsme uměli. Žádné nadávky, zbraně jsme si rozebírali, bavili jsme se. S nějakým důstojníkem jsem hrál šachy, hned mě porazil, byl dobrý. Normálně jsme se s nimi bavili a ti kluci vůbec nevěděli, která bije. To byl ten první sled, který tam přišel, byli tady asi čtrnáct dní nebo za měsíc je vyměnili, protože ti přišli a čekali tady nevím co. Nic nebylo, pak je vyměnili a už to bylo trochu jiné.“

  • „V devatenácti jsem měl jít samozřejmě na vojnu. To byl právě začátek a polovina šedesátých let, kdy tady probíhalo velké vystěhovávání Němců do Německa, těch původních obyvatel. Říkalo se tomu slučování rodin, Familienzusammenführung, kdy bylo možné k příbuzným, rodičům, sourozencům nebo tetám se přestěhovat. Za podmínek, že tady musel každý člověk zaplatit 10 000 korun bez ohledu dospělý nebo dítě, prostě tři osoby, třicet tisíc korun. To byla jedna věc. Druhá věc, že se mohlo vyvézt, co se mohlo. Taky jsme se chtěli vystěhovat, měli jsme poměrně hodně knih a musel jsem pořídit seznam a od Státní vědecké knihovny v Plzni mít potvrzení, že to jsou knihy, které můžu vyvézt. Ani ne tak z ideologického hlediska, nějaký Mein Kampf, nic takového tam nebylo, ale jestli se nejednalo o nějaké antikvariátní knihy, čemuž rozumím. Tyto všechny papíry a žádosti mám ještě doma. Vím, že se tenkrát lidi stěhovali a odváželo se to dobytčími vagóny, to jsem dělal tenkrát na dráze, lidi přepravovali nábytek a všechno možné, to si pamatuju. Chtěli jsme zažádat, ani jsme nezažádali, tak jsem dostal dvouroční odklad. Abych to zkrátil, my jsme se nevystěhovali, protože moji rodiče nikdy – divím se, že byli tak optimistický, asi doufali – nikdy nedali dohromady 30 000, když si vezmu, jaké měli důchody a kolik tenkrát stálo auto, obyčejná Škodovka stála dvacet tisíc a kdo měl tenkrát auto? Třicet tisíc nepřicházelo v úvahu, na tom to shořelo, takže jsme tady zůstali.“

  • „Rodiče měli minimální důchod, máma začínala se třema stovkama, táta měl sedm nebo osm stovek. My jsme byli velice chudá rodina, protože důchod nestačil na nic. Rodiče chtěli, abych po základní škole šel na tehdejší střední všeobecně vzdělávací školu, abych měl nějaké vzdělání. Po dvanáctiletce člověk sice nic neumí, ale má přece jenom trochu nějaké jiné vzdělání. Pamatuju si, že to byla hodně velká bída, rodiče se tak uskrovnili, abych do té školy mohl chodit, že opravdu hladověli. Pamatuju si do dneška, že jsem na svačinu měl čokoládový perník, co stál dvě koruny, víc jsem si nemohl dát. Potom to šlo s obědem, že mi ho nějak zaplatili, ale doma měli opravdu bídu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 22.08.2023

    (audio)
    délka: 02:28:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odsun je minul, ale jako Němci žili na pokraji chudoby

Bruno Fischer v roce 1959
Bruno Fischer v roce 1959
zdroj: Archiv pamětníka

Bruno Fischer se narodil 30. srpna 1947 v Chebu do německé rodiny. Jeho otec se na konci druhé světové války skrýval před totálním nasazením. Rodiče po druhé světové válce nemuseli do odsunu, otce jako odborníka potřebovali v chemickém i hutním průmyslu. Od roku 1950 bydleli v Habartově, kde zůstalo více sudetských Němců a pracovali v dolech. Kvůli německému původu se pracovní možnosti rodičů zhoršily, rodina živořila na pokraji chudoby. V šedesátých letech se chtěli vystěhovat na Západ, neměli na to ale peníze. Na vojně, kterou prožil u vrtulníkové letky v Klatovech, zažil pamětník invazi vojsk Varšavské smlouvy. Po vojně většinu let pracoval v sokolovských hnědouhelných dolech, vypracoval se na vedoucí pozici i jako nestraník. Po roce 1989 se stal průvodcem, provázel nejčastěji německé turisty, mezi nimiž byli i vyhnaní krajané. V roce 2023 žil v Karlových Varech. Vzpomínky pamětníka byly natočeny a zpracovány díky finanční podpoře města Cheb.