Jiří Fochler

„Část své firmy dali k dispozici organizaci Todt. Co nestačilo, tak dodal pracák. Dali tam nepohodlný lidi, co jim nešli na ruku. Tak se stalo, že například z Olšan jsme tam byli tři. Z některých vesnic tam nešel nikdo, a třeba z Leštiny, kde bylo nejvíc komunistů, tam bylo třináct lidí. Nasadili sto lidí a dostali jsme povolání do Německa do Berlína do organizace Todt. Táta, když dostal upozornění, že mám jet do Berlína, třískl do stolu. Říkal: ,Co to znamená? Vždyť ty nejsi plnoletej! Jak to že mi tě berou? Pojeď se mnou, půjdeme do Šumperka na pracák.‘ Přijeli jsme na pracák a pochopitelně táta uměl plynně německy. Já jsem ze školy taky ovládal němčinu. V té době byla povinná tak jako náboženství. Byli jsme na pracáku a otec na ně začal řvát. ,Co tady na mě řvete? Kluka německej stát zplnomocnil a vy tady nemáte co kecat. A pokud tady na mě budete řvát, tak přijdete do basy, páč rušíte německý zákony. Jak to s váma dopadne, tak si na to za pár let vzpomenete, až budete ve vězení.‘ Táta věděl, že je zle, tak ztichl a odešli jsme. Říká: ,Synku, nemůžu nic dělat, musíš jet.‘“

„Zemřela babička a dali mně vědět, že mám přijet na pohřeb. Byli jsme v Kyjevě a to je daleko a nikdo z celé skupiny se nedostal domů. A bylo nás tam na sto totálně nasazených na Ukrajině. Já jsem byl za tu dobu doma dvakrát. Jednou jsem měl jet se zprávou na velitelství někde nad Varšavou, kde byla polní kancelář Hitlera. Byl jsem tam se zprávou poslán z Kyjeva. Jenomže oni tam šli na mě s podrazem. Že mě tam zadrží a budu poslán na vojnu. Tak jsem tam přijel a oni mě poslali do sálu k odvodu. Měl jsem se za plentou vysvléct. ,Nemám se co vysvlíkat. Čau!‘ A odešel jsem vedle do kanceláře. ,Jak to že jste mě poslali vedle? Tam jsou odvody. Co já mám co dělat u odvodu? Dejte mně papíry, já odjedu zpátky do Kyjeva.‘ Podrazácká cesta. Místo cesty do Kyjeva jsem odjel domů a dostal jsem se akorát na pohřeb babičky. Říkali mi: ,Dobře, že jedeš. My jsme ti poslali telegram.‘ Já jsem říkal, že jsem v životě žádný telegram nedostal. Viděl jsem, že tam po mně smejčijou. Tak jsem potom nejbližším vlakem odcestoval. Ale ne na Ukrajinu, ale do Prahy. Když jsem viděl Václavák, samý hákový kříže od vrchu dolů, nebylo tam slyšet češtinu.“

„Že chci jít na záchod. Poschodí bylo v takovým výklenku a tam byly ostnatý dráty. Počkal jsem, až strážný obejde celý objekt, pak jsem vyhodil z okna zimní kabát a všechno a soukal jsem se ven. Ale zůstal jsem viset na ramenách. Nakonec jsem se uvolnil a vypadl jsem ven a najednou jsem viděl, že mě někdo bere a táhne do saní. Bylo to v zimě. Všude sníh. Posadil mě do saní a vezl pryč přes Dubno. ,Kam chceš odvézt?‘ Já povídám: ,Do nejbližší vesnice. Dál půjdu sám.‘ Páč jsem nevěděl, kdo mě veze. To všechno už tam mělo zorganizovaný podzemní hnutí.“

„V sedmačtyřicátým přišli: ,Podívej se, musíš říct, z které jsi politické strany. Bez politické příslušnosti nikoho nebereme.‘ Tak mně nezbývalo, než se k někomu dát. Tak jsem vzal nejpříhodnější, co se mně hodilo. Sociální demokracii. Jenomže přišel osmačtyřicátej rok a já jsem viděl, že smahem přecházejí ke komunistům. To mně nevyhovovalo, páč jsem je znal. V té organizaci Todt jich bylo několik z Leštiny. Znal jsem jejich názory, a tak jsem jednoduše šel od politiky pryč. Když jsem měl přecházet do komunistické strany, tak jsem nešel. Sloužil jsem v Holešově na kriminálce a převezli mě do Kroměříže. Tam byl komunista a ten mě jako mladýho převzal. Za měsíc to museli rozpustit a hodili nás do uniformy. Byl jsem bez hodnosti a bez ničeho. A měli mně poroučet lidi, kteří byli půl roku v kurzu a měli už plnohodnotný hodnosti. Kdežto já jsem byl pořád čekatelem kriminální služby tři roky.“