„Rudolf přinesl svého otce, jeho urnu poslali z Ilavy, tam ho spálili a poslali urnu sem s podmínkou, to jsem četla, Anička mně to ukázala, ‚bez jakýchkoliv obřadů a více lidí, pouze v nejužším kruhu rodinném se musí popel uložit‘. Rudolf nevěděl, jak má urnu do hrobu uložit. Náhodou se tam objevila moje maminka, zavolali hrobníka a za jeho pomoci urnu uložili. V hrobce vedle Pály leží jeho manželka, když zemřel Rudolf, přesně už si nepamatuji, v kterém roce to bylo, ale můžu říci, že i tehdy se Slaný staralo, jak je možné, že se někdo ptal, kdy se ukládá Pála do hrobu. Na hřbitov přilítl správce a rozkřikoval se, jak si to dovolujeme, atd.“
„Tenkrát ani jeho manželka nechtěla, aby bral úřad starosty. Měl vyšší tlak a za války řídit město a továrnu nebylo jednoduché, ale on svým patriotismem, všechno pro lidi a město... Jeho rozhodnutí mu ale po válce hodně ublížilo, protože věděl, kdo za války udával. Za války sice hodně lidí zachránil, protože udání zatajil, ale...“
Jarmila Fricová, rozená Pálová, se narodila 26. září 1929 ve Slaném. Vyučila se dámskou krejčovou a vystudovala pedagogické minimum, aby mohla vyučovat učně. Zaměstnána byla v Oděvní tvorbě ve Slaném. Ve svých vzpomínkách se soustředí na vyprávění o životě a osudu svého strýce, majitele a zakladatele slánské továrny Palaba. Jan Jaroslav Pála se po smrti rodičů ujal výchovy svých sourozenců Otylie a otce pamětnice Oty.
