Iva Galiová

"Taťka už věděl, že se blíží konec války, tak jel do Ženklavy pro sestru a zamkl ji nahoře v pokoji, aby nemohla vycházet. Ti Rusi, když přišli, tak říkali:  ‚Davaj vodku, davaj!‘ Naši měli nějakou sklenici rumu, vodky, tak jim dávali po štamprli. Ale oni ještě: ,Gdě děvočka?‘ Mamka říkala, že zavolá děvočku. Já jsem byla taky nahoře a zavolali mě. Byla jsem děcko takové, vyzáblé, hubené, jedenáctileté. To je nezajímalo. Oni chtěli děvočku asi patnáctiletou, takže sestru rodiče zapřeli. Oni věděli, že by se na ni vrhli a zavřeli by se s ní někde do pokoje a na naše by mířili zbraněmi. Už byli dlouho na cestě a toužili v Příboře po ženách. Potom jsme se dozvěděli, že byla dvě šestnáctiletá děvčata znásilněna a musela podstoupit zákrok."

"To bylo novorozenecké, které patřilo k porodnímu. Pro mě to byla nejhorší práce, co jsem tam dělala. Asi rok. Poněvadž jsem vozila děti na vozíku k matkám na kojení. To znamená, že jsem tam měla mezi dvaatřiceti až osmatřiceti dětmi a byla jsem na to sama. Musela jsem je všechny před kojením zvážit na té váze, kde ja taková kolébka, zapsat, odvézt těm matkám. Poslední kojení bylo před půlnocí. Pak jsem je zase posbírala po kojení, každé dítě mělo kroužek s číslem a musela jsem zase zapsat váhu, kolik vypily. Měli vypít například 600 mililitrů, ale matka mi řekla, že ani z jednoho prsa jí neteklo moc mléka, tak odstříkala mléko a já musela děti dokrmit. To byly pro mě nejhorší směny. To jsem si za celou noc na pět minut nesedla, že bych se třeba napila."