„Karel Pavlištík potom v tom Zlíně se velice záhy stal takovým jako hlavním mluvčím toho zlínského Občanského fóra. Přišel tam i Miroslav Zikmund. Byl tam otec Petra Bartoše. Tam bylo několik lékařů, starších. Starších lékařů zlínských. Zajímavé, potom tam byli ještě další lidi, kteří byli okolo toho Pavlištíka a Ludvíka Vaculíka. Byli to známí Ludvíka Vaculíka, který když sem jezdil a jel do Zlína, tak tam měl taky takovou skupinu známých. Tak bych řekl, že v tom, v tom Zlíně to bylo takové vyvážené. Že tam byli teda ti mladší kluci, ale i ta starší generace. A já jsem z toho měl tam jaksi velice dobrý pocit. No a potom se tam vrátil, já nevím přesně kdy, Standa Devátý. Přijel z toho Polska, kde už jaksi žádné nebezpečí nehrozilo. No ale já jsem, a já jsem teda jezdil do toho Zlína. Protože jsem chodil do práce a potom ani ne do práce, ale do Občanského fóra. A někde v tom, druhé polovině toho prvního týdne, čtvrtek, pátek, pamatuju, že jsem přijel ze Zlína dřív. A šel jsem na Mariánské náměstí v Hradišti, kde jsem věděl, že se už ti lidi setkávají, kde to taky začalo. A to už jelo divadlo. Tam je ten herecký dům. A z toho prvního patra, kde byly mikrofony a reproduktory, tak se mluvilo k lidem, kteří stáli jako na tom náměstí dole. A já jsem šel z druhé strany a najednou uslyším přes ty reproduktory svého syna. To si pamatuju. ,Jmenuji se Jan Gogola, jsem student Karlovy univerzity a prohlašuju tu, že Rudé právo lže!´ A teď tam ti lidi zavyli. Říkal jsem si: ,No, tak už je to tady.´ A viděl jsem ty estébáky, jak tam stepují jaksi okolo a tak. No a šel jsem do toho hereckého domu potom a už jsem tam zůstal. Už mě Radek Kunz dával, který to tam dával dohromady, a další, tak. Já jsem přišel do hradišťského fóra na konci toho prvního týdne.“
„Manželé Vaculkovi byli lidi, kteří svým významem daleko přesahovali region a jaksi byli uznávaní, byli uznáváni i za hranicemi. No a Ludvík Vaculík byl velký kamarád hlavně s Vladislavem Vaculkou. Jezdil, jezdil k nim. A my jsme jako taková mladší generace k těm Vaculkům chodívali, chodívali jsme do ateliéru. To bylo úžasné, protože Vaculka seděl v takovém velikánském ušáku, kouřil půlky partyzánek, a já mám na něj jednu krásnou vzpomínku. On měl zapnuté Rádio Svobodnou Evropu. A oni to tak rušili, že já jsem nerozuměl ani slovu. A ten Vaculka byl tak vycvičený, že on to, on to nějak rozpoznával. Takže my jsme tam seděli, tam něco hučeli a Vaculka říká: ,To není možný, představte si...‘ a překládal nám to. No a pamatuju si na pohřeb, to, ten, to prostředí kolem hrobu obsadila, obsadili estébáci. To bylo až nechutné, co tam činili. No a hrál tam Hradišťan u toho hrobu. No a samozřejmě přijel i, přijeli Vaculíkovi a strašně moc těch výtvarných jaksi kamarádů, ten dům byl potom úplně obsypaný. Všechno si fotografovali. Takže Vaculka na nás měl velikánský vliv.“
„Já jsem začal chodit do školy v padesátém roce. Tu osmiletou střední školu jsem končil v roce padesát osm a celou tu dobu jsem měl pořád ve škole samé jedničky. A potom jsem se přihlásil na jedenáctiletou střední školu a přišlo mně, nebo nám teda, přišlo vyrozumění, že nejsem přijat a že mám nastoupit do učňovského střediska národního podniku Mikrotechna. Tak otec šel za svým kamarádem, což byl advokát, doktor Hruška. Mimochodem, zakládající člen KSČ v roce jednadvacet, jako velice mladý kluk, který pocházel z velmi, z velmi chudých poměrů. A ten doktor Hruška napsal za mého otce odvolání. To mně vykládala potom maminka. Zhruba že se otec odvolává proti nepřijetí svého talentovaného syna Jana, který nebyl přijat podle jeho názoru na tu školu z toho důvodu, že otec je slovenské národnosti. A máti mně potom říkala, že to šla ona, protože otec pracoval mimo Hradiště, vyřizovat na okresní národní výbor, na ten odbor školství. A říkala, že tam byl takový odulý nějaký úředník, kterému šla málem pěna od huby. A ten říkal: ,My vám toho kluka vezmeme. Ale vy nám řeknete, kdo vám toto poradil!‘ No tak jsem se na tu jedenáctiletku dostal.“
Jan Gogola se narodil 24. února 1944 v Uherském Hradišti. Od dětství byl silně ovlivněn Masarykovými a Baťovými ideály, které mu předávali jeho rodiče, Jan a Františka Gogolovi. Protože jako malý ministroval, měl problém s přijetím na uherskohradišťskou jedenáctiletku, obdobu dnešních gymnázií. Po odvolání však nakonec mohl do školy nastoupit. Po maturitě se neúspěšně hlásil na filozofickou fakultu do Brna. Přihlásil se na Pedagogický institut v Gottwaldově, kde vystudoval obory český a ruský jazyk. Již během studií se zapojil do organizace Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež. Zásadní pro něj zde bylo setkání s později uznávanými osobnostmi, jako například Zdeněk Strmiska, Alois Pytela či Jindřich Glogar. Během pedagogické praxe nastoupil jako učitel na Základní školu v Kunovicích, kde učil až do roku 1977. Po vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 musel být jako člen Revolučního odborového hnutí (ROH) přítomen prověrkám, které po invazi následovaly. V normalizačním školství se necítil dobře, a proto v letech 1972–1977 vystudoval obor teorie kultury na filozofické fakultě v Olomouci. Dál už byly jeho profesní kroky spjaté výhradně s divadlem a později i filmem, kdy jako dramaturg působil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, Filmovém studiu Gottwaldov a po roce 1989 na pražském Barrandově. Jako dramaturg se podílel na filmech Kouř, Je třeba zabít Sekala či Requiem pro panenku, celkově má na svém kontě přes třicet celovečerních filmů. Během sametové revoluce spoluzakládal Občanské fórum v Uherském Hradišti a stal se jeho mluvčím. Od roku 1995 pracoval jako filmový a televizní dramaturg na volné noze, učil na pražské FAMU a brněnské JAMU, kde mu byl v roce 2011 udělen titul univerzitního profesora. Důležité je podle něj v životě to, když je někdo ochotný dát vlastní talent a um k dispozici celku.
Průvod Božího těla v Hradišti v polovině 50. let, zleva: nejvyšší primář Petr Hrobař, Jan Gogola, po levici ředitel gymnázia František Minařík, vpředu František Konvalinka, vedle něj doc. Ludvík Prášil a kostelník Ladislav Kaška
Průvod Božího těla v Hradišti v polovině 50. let, zleva: nejvyšší primář Petr Hrobař, Jan Gogola, po levici ředitel gymnázia František Minařík, vpředu František Konvalinka, vedle něj doc. Ludvík Prášil a kostelník Ladislav Kaška
Basketbalové mužstvo Spartaku Uherské Hradiště, za přesnost byla jeho ruka poctěna názvem „golden hand“, polovina 60. let (Jan Gogola ve spodní řadě vlevo)
Basketbalové mužstvo Spartaku Uherské Hradiště, za přesnost byla jeho ruka poctěna názvem „golden hand“, polovina 60. let (Jan Gogola ve spodní řadě vlevo)
Velikonoce, chodili jsme šlahat s hudeckou muzikou, zleva: Jiří Charuza, Ivan Blaha, u basy Jiří Masařík, za ním notář František Vyhlíd, po jeho levici Jan Gogola, vpředu dvojčata Charuzovi, Pavel Marek, za ním Jan Maděrič, vpravo primáš Josef Kučera, patrně v letech 68-70.
Velikonoce, chodili jsme šlahat s hudeckou muzikou, zleva: Jiří Charuza, Ivan Blaha, u basy Jiří Masařík, za ním notář František Vyhlíd, po jeho levici Jan Gogola, vpředu dvojčata Charuzovi, Pavel Marek, za ním Jan Maděrič, vpravo primáš Josef Kučera, patrně v letech 68-70.
Fotbalový tým Uherské Hradiště vzadu zleva: Zdeněk Pilát, Miroslav Potyka, Jan Gogola, Zdeněk Gogola, Boris Brázdil, dole pak: Josef Kučera, Jan Jurek, Milan Šácha
Fotbalový tým Uherské Hradiště vzadu zleva: Zdeněk Pilát, Miroslav Potyka, Jan Gogola, Zdeněk Gogola, Boris Brázdil, dole pak: Josef Kučera, Jan Jurek, Milan Šácha
V porotě Festivalu české filmové komedie v Novém Městě nad Metují – prof. Elmar Klos a Zdeněk Svěrák, scenárista českých filmů M. Formana a režisér Homolků Jaroslav Papoušek, režisér Zdeněk Podskalský, filmový historik Pavel Taussig, asi polovina 80. let
V porotě Festivalu české filmové komedie v Novém Městě nad Metují – prof. Elmar Klos a Zdeněk Svěrák, scenárista českých filmů M. Formana a režisér Homolků Jaroslav Papoušek, režisér Zdeněk Podskalský, filmový historik Pavel Taussig, asi polovina 80. let
