PhDr. Petr Goldmann

„Vnímali to, já bych řekl, v souladu s jejich osobnostmi. Jednak jako nebezpečí pro má případná studia a práci, protože to vlastně bylo velmi záhy kolem těch komunistických prověrek, kdy maminka byla vyloučena, což byl nejhorší stranický trest - vyloučeného straníka už strana nikdy nepřijme zpátky. Tatínek dostal mírnější trest - byl vyškrtnut. A to byl trest, který umožňoval, kdyby se člověk dostatečně kál, tak někdy v budoucnosti se vrátit do lůna rodné strany. Ale bylo jasné, byla to taková doba, asi bych teď řekl temna, kdy člověk věděl, že státní moc může cokoli, co si zamane. Tak to bylo v tomto smyslu nebezpečné, a proto to naši vnímali, a nebyli rádi, že jsem v této partě. Tatínek to krásně charakterizoval, když při nějakém našem hovoru na toto téma mi řekl: ,Kostel tě neuživí‘. Takže on byl v tomto takový pragmatický. Kdežto maminka to vnímala mnohem více ideově a ideologicky. Byla přesvědčena, že to naše je něco jako katolická činnost, že je to tedy proti jejímu přesvědčení, a že bych neměl po této šikmé ploše uklouznout. Zdůrazňovala mi například, že přece můžu věřit v Pána Boha, ale kvůli tomu se nemusím pohybovat v nějaké církvi.“

„Můj táta, začal studovat, respektive přihlásil se na vysokoškolské studium do Prahy v roce 39, po maturitě, a zažil tady celé to drama kolem Opletala a 17. listopadu, kdy potom byly zavřeny vysoké školy, takže se v té době vrátil nazpátek do Moravských Budějovic. V Moravských Budějovicích existovalo knihkupectví pana Taly. Pan Tala tam vytvořil takový prostor pro setkávání nad knížkami, a hlavně to byl prostor, kde se setkávali lidé, kteří se angažovali v odboji. Můj tatínek v té době, pokud vím, tak kolportoval nějaké protinacistické letáky. Za to byl za půl roku, to znamená, myslím si, že to byl rok 40, někdy v létě uvězněn. Byl odvezen do Kounicových kolejí v Brně, byl odsouzen, vězněn na Mírově a v roce 42, myslím že někdy na konci léta nebo začátek podzimu, byl transportován do Osvětimi. V Osvětimi byl rok. O té Osvětimi vlastně téměř nikdy nevyprávěl, to byla pro něj myslím ta nejtemnější doba, kterou prožíval. A byl šťastný, když po roce byl přeložen do Buchenwaldu, protože se mezi vězni vědělo, že v Osvětimi jsou určeni k tomu, aby se upracovali k smrti, kdežto v Buchenwaldu je naděje, že se člověk nějakým způsobem přizpůsobí tomu lágrovému životu a má šanci přežít.“

"V roce 1977, když vyšla najevo Charta 77, tak tam začala nějaká školení nebo schůze ROH, kdy nám bylo vysvětlováno, jak ti ztroskotanci a zaprodanci za mrzký peníz kapitalisty nebo papeže hlásají myšlenky, které vedou ke třetí světové válce a k rozbití našeho krásného socialistického světa, tak to bylo vidět, že je ten režim najednou velmi nervózní. Moje máma tenkrát podepsala Chartu, tak jsme čekali, co z toho bude, protože v různých kruzích jejich přátel, kteří ji podepsali, nebylo neobvyklé, že museli chodit na různé výslechy, že jim bylo škozeno. A já jsem předpokládal, že mě vyhodí ze školy, a to se kupodivu nestalo."

"V roce 1968 mi bylo 13 roků, tam začínají moje vážné vzpomínky. Svět se dal do pohybu a i moji rodiče, tak jak byli nadšení komunisté, tak si přáli změny, a svojí měrou se do toho zapojili. A já si vzpomínám, jak to byl rok, kdy jsem poprvé a intenzivně začal číst noviny. Do té doby je to pro děcko nezajímavé a najednou se dělo opravdu hodně věcí a bylo to takové hezké ovzduší. Až tehdy přišel srpen, my jsme byli v té době na chatě a naši mě nepustili do Prahy první týden, to byl takový ten divoký, kdy se střílelo u rozhlasu, na Václaváku hořely tanky a podobně. Za ten týden jsme se vrátili do Prahy a to už jsem mohl i já do ulic a mohl jsem nasávat to vzrušení, tu atmosféru, kdy se lidé přeli, jestli má být odboj aktivní, nebo pasivní a převládl samozřejmě ten pasivní, kdy byla Praha polepená nejrůznějšími a často velmi vtipnými plakáty proti okupantům. Člověk mohl mít pocit, že se Češi v tom státu proti něčemu a za něco sjednotili. Ten pocit byl ale poměrně rychle vystřídán poznáním, že tomu tak není a už na podzim bylo jasné, že ty poměry, které byly na jaře 1968, nebudou nebo budou velmi ořezané."

"Budil jsem se s obavou ještě dva roky potom. Až tak v nějakém roce 1994 a 1995 jsme si říkali, že už je to opravdu celé a hlavně i kolem nás tak daleko, že už doufáme, že nebude návrat k totalitě možný."