„Poznal jsem jednoho vojenského velitele… jmenoval se Ramón a bydlel v Buenavistě. Jednoho dne pro mě nechal poslat, že prý se chystá poslední večeře. Tak jsem se sebral a šel tam. Říká mi: „Víš, nechal jsem tě sem zavolat, protože v tebe máme naprostou důvěru. Tohle je naše poslední večeře. Po jídle odjíždíme ze země. Jsi tady, abys jel s námi. Na Floridě pro tebe bude zařízená práce.“ Odpověděl jsem mu: „Veliteli, já nemůžu odjet pryč. Víte, moje babička, která mě vychovala, protože moje matka zemřela, když mi byly tři nebo čtyři roky… ona by tady v Santa Claře zůstala na všechno sama. Už je velmi stará. To, co jste mi řekl, zůstane mezi námi, tím si můžete být jistý.“ Řekl mi na to: „Ještě si na mě mockrát vzpomeneš, protože tohle je komunismus.“ - „Ale vždyť Fidel nic o komunismu neříkal…?!“ – „Počkej a uvidíš… ještě si na mě vzpomeneš.“ Ten člověk měl pravdu…“
„Takže Nene…,“ řekli mi ti dva policisté a posadili mě… „Podívej se, už jsi pěkně starej…“ A měli pravdu, v tu chvíli už jsem opravdu nebyl nejmladší, ale ještě zase tak starý jsem také nebyl… Jeden z nich mi řekl: „Proč už se na to nevykašleš?“ Odpověděl jsem: „Cože? Asi jsem špatně slyšel. Můžete to zopakovat?“ „No, už jsi hodně starej, tak se na to vykašli, ne?“ „Vy blázni, proč se nejdete zeptat Fidela Castra, jestli už se na to nechce vykašlat? Už tady toho tolik zkur… a stejně pokračuje a kur.. to dál. A přitom je ještě starší než já!!!“ Takto jsem se na ně obořil. Jeden se podíval na druhého a když viděl, že se směje, až se za břicho popadá, řekl mu: „Pablo… jdeme pryč. S tímhle dědkem nehneme.“ Od té doby už se tady neukázali.“
„Znal jsem člověka, který se jmenoval Ramón Pando Ferrer. Byl to studentský vůdce, který působil v organizaci Directorio Revolucionario 13 de Marzo. Žádal jsem ho, aby mě přijali do svých řad, jenže on mi nechtěl dát příležitost. Tvrdil, že jsem moc nezkušený, že by mě mohli zabít nebo snad jít po mé rodině. (…) Snažil jsem najít hledat nějaký způsob, jak to zařídit. Jednou jsem se opět dostavil za Ferrerem, který mi říká: „Měl bych pro tebe jednu možnost, ale je to velmi náročné a nebezpečné. V podstatě nám oběma půjde o život.“ Ptal jsem se ho, v čem to spočívá… Řekl mi, že musím narukovat do armády. Myslel jsem, že špatně slyším… „Musíš narukovat do armády. Jiná možnost není. Je úpotřeba, aby ses vycvičil pro ozbrojený boj, abys vědět, jak zacházet se zbraněmi, a abys celkově věděl, jak to všechno chodí.“ Nic jiného mi tedy nezbývalo. Přihlásil jsem se a odjel jsem do Havany. Prošel jsem několika výcvikovými středisky a nakonec mě poslali do provincie Camagüey. Měli jsme pronásledovat Che Guevaru a Camila Cienfuegose.“
Idalberto González Gómez se narodil 26. listopadu 1936 ve městě Santa Clara, které je správním střediskem provincie Villa Clara, ležící ve střední části Kuby. Jeho otec pracoval na tabákové plantáži a matka zemřela když mu byly tři nebo čtyři roky. Od té doby ho vychovávala jeho babička. Když se na Kubě v roce 1952 uskutečnil státní převrat vedený generálem Fulgenciem Batistou, Idalbertovi bylo 16 let. Velmi dobře si vzpomíná na to, že nastolený režim potlačoval mnohá práva. Na druhou stranu ale tvrdí, že i když hodně lidí hovořilo o diktatuře, situace byla tehdy ve srovnání s dneškem o mnoho snesitelnější. Mimo jiné proto, že fungovaly opoziční strany. Idalberto se podílel na různých malých sabotážích proti vládě generála Batisty a toužil vstoupit do řad povstalců. Ti ho ale odmítli, protože byl podle jejich soudu příliš nezkušený. Právě proto se rozhodl, že vstoupí do armády. Po tréninku se dostal do různých regionů Kuby, včetně Oriente. Na mnoha místech se nakonec musel střetnout s povstalci, ke kterým chtěl sám patřit. Všímal si korupce, která ovlivňovala situaci na bojišti a umožňovala díky úplatnosti vládních velitelů postup povstalcům. Idalberto se zúčastnil několika bitev a nakonec se po dohodě mezi veliteli obou stran připojil k vítězným povstalcům, se kterými došel až do Havany. Porevoluční vývoj ale sledoval se znepokojením a nakonec se kvůli obavám z komunismu připojil k lidem, kteří se vzbouřili proti Fidelovi Castrovi v pohoří Escambray. Pracoval jako posel a pomáhal vzbouřencům, což už v listopadu 1960 vyústilo v jeho zadržení. Po propuštění se pokusil přidat k invazi v Zátoce sviní. To se mu ale nepodařilo. Nedlouho poté byl internován v táborech nucených prací známých pod zkratkou UMAP. Celý zbytek života se musel potýkat s problémy při hledání zaměstnání. Jakožto člověk, o kterém se všude vědělo, jaké jsou jeho názory, se nakonec rozhodl zasvětit svůj život poklidnému boji za svobodu a demokracii na Kubě. Zapojil se do činnosti mnoha disidentských organizací, podílel se na šíření demokratického povědomí a spolu s Tomásem Gonzálezem-Coyou vedl projekt Operación Rescate, během kterého se snažili identifikovat těla vojáků padlých v boji proti vládě Fidela Castra, kteří skončili pohřbení v hrobech beze jména.
