Zdena Grundziová

„Jednou jsem byla na táboře. Bylo to od sociálky. Tenkrát dávali – jako teď, když máte poukázky. Dávali takové poukázky. Bylo to od sociálky, ale vybírali z Králova Dvora, Počaplů… z okresu Beroun vybírali Romky. Byly jsme na táboře, ale zároveň nás tam poučovali. Jezdili tam doktoři, paní doktorka z gynekologie. Učily jsme se… Ona nám kreslila, jak to vypadá v bříšku, kde je miminko. Když se narodí… Měly jsme tam vaničku, koupaly panenku, přebalovaly. Ptali se nás, v jakém prášku bysme praly pleny. Jestli si to pamatujeme. Co jsme nevěděly, nám vysvětlovala, co dělat, na co si dát pozor. Takhle nás poučovali. Byly jsme z různých okresů. Měly jsme i nějakou výtvarku, měly jsme tam paní švadlenu, vyšívaly jsme, učily jsme se stehy. Vyšívaly jsme na kanavu. To byla taková síťka, na kterou se vyšívalo. Třeba se na papír něco nakreslilo a podle toho se vyšívalo. Dostaly jsme i natištěnou látku, na kterou jsme vyšívaly.“ – „Kolik vám bylo tehdy roků?“ – „To mi bylo jedenáct let. Asi jsem byla vybraná, že jsem uměla mluvit, z tý sociálky si mě vybrali… Tam jsme kontrolovaly pokoje, kdo jak si uklidil, jak si děvčata udržujou hygienu. Hodně o hygieně to bylo. Jestli si děvčata čistěj zuby, kontrolovaly jsme, jestli nemají vši. Byly jsme z různých okresů. Pár holek dostalo vši, protože si půjčovaly hřebeny. Chyba byla těch ženských… měly jim rovnou prohlídnout hlavu. Pak tam chodily děvčata v kuklách. Z Berouna jsme tam byly jenom dvě.“

„Pan učitel byl takovej přísnej. Byl to můj třídní učitel. Když jsme měli odpoledku, vídala jsem se s dětmi, s holkama ze zvláštní školy. Poblíž základky u kostela byla zvláštní škola. S těmi jsem se bavila. On tam prošel a arogantním tónem mi řekl, co tam dělám mezi nimi, že tam nemám co dělat. Ať mažu do školy, do třídy. Přitom jsme měli odpolední vyučování, bylo ještě málo hodin. Z toho jsem byla taková zklamaná. Říkám, co jako chce? A on mi to zopakoval ve třídě před dětmi. Tak drze, arogantně. Já jsem byla vystrašená, nerozuměla jsem mu. On něco řval. A místo ,prosím?’ jsem mu řekla ,co?’. A on řekl, že jsem vulgární. Měl takový řeči na cikány. Doslova to neřekl, ale tak se choval. Nevím, co mu vlítlo do hlavy. Třeba byl takový, tolik jsem ho neznala. Přišla jsem domů s brekotem, řekla jsem to tatínkovi. On se ptal, jak to proběhlo ve škole. Říkám: ,Ten učitel je nějakej divnej, vyletěl na mě před dětma. Byly tam i naše holky romský. A on mi vynadal, že nemám co dělat mezi nima.’ A tatínek řekl: ,No tak to ne. Na mou dceru nikdo drzej nebude! Já půjdu do školy.’ Prosila jsem ho, ať nikam nechodí. On: ,Ne, ne, ne!’ Vzal si kšiltovku a šel za ředitelem. Ten se ho ptal, proč přišel, o co jde. Tatínek mě držel za ruku, vzal mě do ředitelny. Musela jsem to zopakovat. Pak si pozvali pana učitele na kobereček a nevím, co mu tam řekli. Pak jsem byla ve třídě druhej den. Zapomněla jsem nějakou tužku na rýsování. Učitel řekl, že mi tu tužku půjčí. Najednou se choval jako mílius. Asi mu pan ředitel vynadal, řekl mu, aby nedělal rozdíly.“