Aglaë Hagg-Thun

* 1955

  • „Doprovázela obrovský kamion, sama jela v autě vedle něj. A toto auto se v jednu chvíli porouchalo, to malé, a ona musela přesednout do samotného kamionu. Jinými slovy, fyzicky cestovala s toaletami v nákladním autě do nově postavených domů, kde byly ty záchody instalovány. Ale předtím sama vozila holínky, poskytovala lidem, kteří uvízli v blátě, jídlo, nosila oblečení a rozvážela boty. První holínky přivezla jednoduše v malém autobusu a tam je rozvážela. Tak se navázaly kontakty. Celá věc se vyhlásila přes diecézi a farnosti, které všechno přesně věděly: ‚Prosím vás, dnes potřebujeme sto párů bot velikosti 38 a dvacet párů velikosti 42.‘ A ona jim je dala. A tak se s těmi lidmi seznámila a samozřejmě jim slíbila: ‚Já se vrátím.‘ Když odcházela, bylo to s těžkým srdcem. ‚Moji krajané trpí touto katastrofou, musím se vrátit!‘“

  • „Zpětně, když mi bylo skoro třicet let, jsem pochopila, proč nás otčím ani matka nikdy nevzali domů do Čech. Žádná prázdninová cesta, žádný víkendový výlet, nikdy jsme nejeli do Čech. To neexistovalo. Znali jsme tu zemi jen z vyprávění. Ohromné lesy, ohromná pole. V Čechách bylo všechno lepší, slunce lépe svítilo a měsíc byl méně studený atd. atd. atd. Někdy v pubertě jsme si řekli: No, to jsou blázni, takhle to přece nemohlo být. To jen trauma, stesk a touha po domově přiměly rodiče tolik přehánět. Když jsme se ale s bratrem po pádu komunismu v roce 1989 poprvé vrátili do Čech, vypadly nám oči z důlků. Protože lesy byly opravdu větší, stromy byly opravdu vyšší, pole byla opravdu žlutější. A teprve tehdy jsme si uvědomili nádheru moravské a české přírody. Předtím jsme tomu nevěřili. A proč jsme se tam za celou dobu komunismu s rodiči nemohli podívat? To jsme si také uvědomili až později. Protože by je za jejich pašeráckou činnost okamžitě zavřeli. Na hranicích na ně čekala KGB. To nám samozřejmě neřekli, abychom to nevěděli. Co nevíš, to ti neublíží. Nikdo nás nemohl vydírat. Protože jsme ani nevěděli, že naši rodiče pašují. Jestli někam posílali balíky s oblečením, tak to bylo podle nás jen pro nějaké chudáky, kteří něco potřebovali. Ale to, že to překročilo mez, kterou to překračovat nemělo... Bible. Ano, ty Bible tam byly, o těch už jsem věděla, že se pašují. Relativně brzy. Léky, samozřejmě, ty akce s léky začaly u nás, zpočátku to byly jenom vitaminy pro Václava Havla, když byl ve vězení, pro Dominika Duku, když byl ve vězení. A pak se to institucionalizovalo a léky se posílaly i do klášterů a na farnosti a do dalších komunit, protože jich prostě tam nebylo dost, zejména po revoluci v roce 1968. A tahle pomocná kampaň existuje dodnes a jmenuje se Akce svatého Lukáše.“

  • „Mnohem více pozornosti jsem věnovala krizi v roce 1968, české krizi. Když přicházeli čeští uprchlíci, Maltézská pomocná služba (Malteser Hilfsdienst) už byla plně etablovaná, bylo to o dvanáct let později. Byly tam i sanitky, měli vlastní auta, jedno nebo dvě. To znamenalo, že lékařská pomoc mohla být přivezena až k hranicím v Neu-Nagelbergu. Moje maminka musela být tři nebo čtyři týdny mimo domov, vzpomínám si, že se mi po ní stýskalo. To už jsem si plně uvědomovala, bylo mi to všechno jasné. Zůstala tam. Otec tam samozřejmě tak dlouho zůstat nemohl, protože byl zaměstnaný a musel chodit do práce, pracoval ve státním archivu. Mluvím o svém nevlastním otci Bertholdu Waldsteinovi. Ale on to řídil, byl to šéf Malteser Hilfsdienst. A také tam trávil hodně času, v Neu-Nagelbergu přijímal uprchlíky. Poskytovali jim lékařskou péči, léčili zranění, nemoci, kašel, chrapot, cokoli, co si během útěku přivodili. Distribuce oblečení byla tehdy spíše v rukou Červeného kříže. Ale samozřejmě poskytování jídla a pití, vaření čaje atd., to bylo obzvlášť důležité. Pokud vím, moje teta Mirli Waldsteinová tam jezdila jen o víkendech, protože také pracovala, a nemohla si tak snadno vzít volno, ale volno si brala. Mnoho institucí chápalo, že humanitární pracovníci musí být uvolněni z práce, aby mohli být vysláni na hranice, a proto toho mohli udělat poměrně hodně. Stavěly se stany.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.10.2023

    (audio)
    délka: 02:02:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Česká šlechta
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla jsem, aby i moji učitelé v Rakousku byli tajně kněží jako ti čeští

Aglaë Hagg-Thun, Praha, 2023
Aglaë Hagg-Thun, Praha, 2023
zdroj: natáčení

Aglaë Hagg-Thun se narodila 15. října 1955 ve Vídni do rodiny Daisy a Michaela Thun-Hohensteinových. Po otcově předčasné smrti se matka provdala za Bertholda Waldsteina-Wartenberga. Její matka, otec i otčím pocházeli z významných českých šlechtických rodin a po odsunu z Československa se jim po domově silně stýskalo. Matka i otčím byli aktivní v organizaci maltézské pomoci, která se často řídila z jejich rodinného bytu ve vídeňské Skoda-Gasse. Až ve třiceti letech Aglaë pochopila, jak významnou roli sehrávali její rodiče a lidé z jejich okruhu nejen směrem k uprchlíkům z Československa, ale i dovnitř země. Podíleli se třeba na pašování nedostatkových léků a zakázaných knih do své bývalé vlasti. Roku 1978 se vdala za rakouského diplomata Waltera Hagga, žila s ním na misích mj. v Itálii, Nigérii nebo Irsku. Mezi nejdůležitější okamžiky jejího diplomatického působení patří svatořečení Anežky České v Římě, jehož se osobně zúčastnila. Rodinná pouta ji vážou zejména k Rokytnici u Přerova, odkud pocházela její matka Daisy.