Vladimír Hahn

* 1946

  • „Byl jsem v Občanském fóru. Když se šlo demonstrovat na ulici, říkal jsem: ‚Žádné takové, že se někdo sebere a půjde.‘ Nevědělo se, jestli se to povede nebo nepovede, jestli budou sankce nebo nebudou. Řekl jsem: ‚Kdo chce, aby se to tu změnilo, chce na náměstí, tak si vezme píchačku a od vedoucího si nechá podepsat, že má z osobních důvodů volno. Pěkně si to všichni naděláte a tím pádem vám nikdo nebude moci vyčítat, že jste udělali něco, co se nemá. Nikdo neví, jak to dopadne.‘“

  • „Otec říkal, že na plzeňském krajském soudu byl i spis Milady Horákové. Otec byl jeho předsedou. V 50. letech přišly soudu spisy od policie a bylo tam zároveň rozhodnutí soudu o popravě nebo zavření na deset patnáct let. Byl tam zpracovaný rozsudek. Otec, když mu to přinesli na stůl, si to prohlédl a říkal: ‚To přece není možné, my máme dostat vyšetřování policie a tady je už napsaný rozsudek i s výší trestu. To nemohu podepsat.‘“

  • „Většinou byly problémy s majetkem. Můj strýc Josef měl v Přemyslově ulici koloniál a pražírnu kávy, jednu z prvních v Plzni. V roce 1918 dostal papír, že je navždy zproštěn vojenské služby. Po roce 1948 mu komunisti chtěli všechno zabavit, dům, obchod. Skončilo to tak, že mu sebrali ten papír, že je zproštěn vojenské služby. Otec začal dělat opatření, ale pro strýce přišli v noci, ve čtyři ráno. Vzali ho k pétépákům, ve dvaapadesáti letech na vojnu do uranových dolů.“

  • „Pamatuji si hrozně věcí ze Žlutic, i když jsme o statek přišli, když mi bylo teprve dva a půl roku. Když přišli komunisti s přípisem, že zabavují majetek, dědeček dostal infarkt a zemřel. Bylo mu přes šedesát, dělal tam celý život. Jeho nejstarší syn, zemědělský inženýr, tam měl pokračovat. Po roce 1948 utekl do Ameriky.“

  • „Otec na to byl šikovný. Když za ním někdy v roce 1949 nebo 1950 přišel soudruh a nesl papír, že chtějí činžák, otec si to prohlédl a říkal: ‚No dobře, vy tady píšete podle vyhlášky. Ale podle jakého zákona?‘ Otec řekl, ať mu přinesou, podle jakého zákona. Žádnou oporu v zákoně neměli, neměli je ještě udělané. Nakonec jsme ten dům udrželi, nikdo už nepřišel, nikdo nám ho už pak nebral.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 08.02.2023

    (audio)
    délka: 01:54:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mému otci byla spravedlnost nade vše

Vladimír Hahn v roce 2023
Vladimír Hahn v roce 2023
zdroj: plzeňské studio

Vladimír Hahn se narodil 26. března 1946 v Plzni. Rodina jeho otce Ladislava žila po staletí v Plzni, matka Jarmila vyrostla na statku ve Žluticích u Karlových Varů. Komunistický režim rodině statek, který léta spláceli, zabavil. Pamětníkův děda František Diviš to neunesl a zemřel na infarkt. Strýc Jaromír Diviš, který měl statek zdědit, emigroval do Spojených států. Když se v roce 1956 vrátil do Československa, Státní bezpečnost ho kvůli podezření, že je špión, nechala zavřít na psychiatrii. Otcova rodina přišla po roce 1948 o koloniál a pražírnu kávy v Plzni. Strýc Josef, který obchod provozoval, byl odveden k Pomocnému technickému praporu (PTP). Otcově rodině zůstal v Plzni činžák se třemi byty, ve kterém pamětník vyrostl. Pamětníkův otec Ladislav působil jako soudce v Liberci, ve Žluticích a v Plzni. V 50. letech odmítl podepisovat předem připravené rozsudky, nesměl pak dělat trestní právo. V roce 1968 byl rehabilitován. Vladimír Hahn pracoval celý život v plzeňské Škodovce, v závodě na obráběcí stroje. V roce 1979 ho podnik vyslal do Indie, do nově postavené továrny v Ráňčí. Rok 1989 uvítal jako „velkou satisfakci“ po tom, co jeho rodina za komunistického režimu prožila.