"Byli to vojáci, kteří bušili na dveře a nařizovali nám, abychom se okamžitě sbalily a vypadly. Vzpomínám si ještě na něco, co se stalo krátce předtím. Moje matka tuto situaci očekávala. A mám vzpomínku, že pozvala nějaké kumpány a ti se opili, chtěli se zbavit strachu. A mně to přišlo legrační, myslela jsem si, že je to něco jako Silvestr nebo karneval, a chtěla jsem se přidat a vyhodila jsem dámskou botu z okna. Pak se ozval výstřel, v protějším domě byl ostřelovač. Pak mě odtáhli od okna, na to si taky vzpomínám."
"Pak jsme přišly do Velvar, do takzvaného chorobince. Ten existuje dodnes, ale myslím, že poněkud změnil svůj charakter v tom smyslu, že je nyní také jakousi zotavovnou. Tehdy to bylo jakési psychiatrické oddělení s péčí o umírající a nemocné. Byli tam ubytováni nejrůznější lidé s vážnými problémy: narkomani, slabomyslní, staří lidé, umírající. Nebyly tam žádné děti, ty mi ale nechyběly. S některými chovanci jsem se spřátelila, byli rádi, že tam je dítě. Je mi trochu nejasné, co si sama pamatuji a co vím z doslechu. Maminka mi vyprávěla, že se jeden z nich viděl jako můj pacient, můj první pacient, abych tak řekla. Závislý člověk, který říkal, že se bez mé společnosti neobejde, jinak by měl recidivu. Protože moje matka nechtěla, abych s ním byla tak často, měla pochopitelně strach, co všechno by se mohlo stát."
"To je jedna z nejnepříjemnějších vzpomínek, které mám. Nejen proto, že to trvalo hrozně dlouho, že bylo hrozné horko a že jsem nemohla držet maminku za ruku, měla v ruce zavazadla a já se bála, že se ztratí. Po kraji stál řvoucí a ječící dav, který křičel: 'Smrt Němcům! Smrt Němcům!', házeli kameny a u některých došlo i na fyzické napadení. Nechápala jsem, jen jsem věděla, že se musím držet. Muselo to trvat celý den, myslím, že když jsme odcházely, bylo ještě ráno, a na Strahov jsme přijely, když už byla tma. Před sebou vidím jen jednu bránu, byla poměrně malá na ten velký dav, který měl projít, a my jsme se jí protáhly. To je také okamžik, který si pamatuji fyzicky. A pak jsme s úlevou padly na travnatou zem uprostřed. Strávily jsme tam první noc, nebylo nám zima, ale nebyly tam deky, spaly jsme na kabátech."
Mám podezření, že se mezi nás postavila stará historie, aniž bychom si ji dokázali vyříkat
Brigitte Halewitsch se narodila 21. dubna 1940 v Moravské Ostravě rodičům Elisabeth Ludmile a Karlu Rustovým. Podstatnou část svého dětství strávila na cestách, takže se nikde necítila doma. Pocházela z česko-německé rodiny, ale po konci války neuznali její částečně český původ, a tak ji jako mnoho jiných Němců spolu s její matkou internovali v pražském táboře na Strahově. Poté byla její matka nuceně nasazena na práci v zemědělských podnicích a klinikách a Brigitte ji při této práci doprovázela. V létě roku 1946 Elisabeth Ruth s Brigittou, skryty pod hradbou kufrů, uprchly vlakem do Bavorska. V Giessenu se setkaly s otcem, který strávil většinu války jako voják v Polsku. Brigitte se chtěla stát psychoanalytičkou, což ji zpětně nutilo vyrovnat se s minulostí svou i své rodiny. V roce 1971 promovala s titulem doktora medicíny. I díky své profesní kariéře ví, že je nutné se s touto historií nejen vyrovnat, ale také ji sdílet. Po pražském jaru se snažila v Praze najít lidi, kteří by dokázali vyslechnout a uvěřit jejímu příběhu. Mládež jí ale nevěřila, co se na Strahově a po něm dělo, a starší lidé jí radili, aby o tom nemluvila. V době natáčení v roce 2023 žila ve Francii. Je pro ni stále důležité, aby se jejím příběhem zabývaly a zpracovávaly ho i další generace její rodiny.