„Schválně na mě šli materiálně, protože věděli, že mám tři děti. Pak mě vyhodili i ze surovin a kožky už jsem nesměl vykupovat. Rok a půl jsem byl bez práce i s manželkou. Manželku nevzali ani do národního umývat nádobí. Jak se dověděli, že je Hanzlíková, tak konec a museli to umývat číšníci po práci. Tehdy byla pracovní povinnost a mě nikdo nezaměstnal. Stavěli tady sportovní halu, tak jsem si tam našel brigádu. Měsíc jsem tam byl na brigádě a pak dostali příkaz, aby mě propustili. Lidi, co jsem tam s nima dělal, a ten polír říkali, že je tam několik měsíců chodilo vyšetřovat StB – kdo tam za mnou chodil, co jsem dělal, jaké poznatky by jim mohli dát.“
„Stýkal jste se s disidenty v Prostějově nebo okolí?" - "Tam žádní nebyli. Já jsem byl sám disident, na mě se všichni snesli, celý ten aparát... Já jsem tam byl nepřítel číslo jedna, všechno na mě. Původně Prostějovák z Vídně, Velíšek, s tím jsme se stýkali, anebo s tím [Petrem] Cibulkou v Brně... Já jsem tam byl sám jako kůl v plotě, když se to tak vezme. A oni byli proti mně.“
„My jsme neměli práci. My jsme neměli nic. Nakonec v prosinci 81 kolem Vánoc děcka vyhodili ze školy a už je tam nepustili. Dceři i staršímu synovi zakázali chodit do školy, že je to socialistická škola a že je tam nechtějí. Protože já jsem byl předvolaný kvůli nejstaršímu synovi, že chválil Masaryka, když oni ho hanili. Říkal jim, že táta, děda a všichni říkali, že Masaryk byl nejlepší prezident a že není pravda, co říkají. Tak mě tam předvolali a sedí tam ředitel SRPŠ, nějakej podplukovník a ředitelka a mysleli si, že mě sprdnou. Já jsem se tam do nich pustil. Povídám: ,Víte co, já tady posílám děti, abyste je naučili číst, psát a počítat, a o politice zakazuju abyste se s nima vůbec bavili a vykládali jim ty politický bludy. To si nepřeju.' Ona mi řekla, že je to socialistická osnova a socialistické školství a že to tak bude. Já povídám: ,Dívejte se, drahá paní, kdyby tady byla nějaká jiná škola, tak budou chodit do té jiné. Ne do té vaši socialistické.' To pak byl poprask na učitelských sborech. Celý okres říkal: ,Hroznej rodič na té Masarykově škole.'“
„... ÚV KSČ tady v Prostějově anebo OV KSČ, jak to všechno jmenoval [vyšetřovatel StB], že jim došla se mnou trpělivost, ať už si táhnu na ten svůj Západ, kde vidím to nejlepší na světě, ta svoboda moja kde je furt. A teď začal, že taky můžu jít do kriminálu, ze kterýho už nevylezu. Možná bych dopadl jak Wonka, jak to měli nalajnovaný. Nebo na psychiatrickou kliniku – tak jsem šel k doktorovi a nechal jsem si udělat potvrzení, že nejsem žádnej blázen, to mi kámoš poradil. A potom na mě ještě pistolí mířil a říkal: ‚To víš, to spustí, nešťastná událost, tak tě zastřelím a bude...‘ A tak takhle mluvil. Tak jsem přišel domů k ženě a povídám, že musíme jít odsud pryč, že tady není život žádnej.“
„V roce 76 už začali, že to není socialistický. Dali mně scénář, který jsem měl dodržovat. Bylo v něm napsáno, kolik procent socialistických písniček mám hrát. Nechtěl jsem na to přistoupit a nehrál jsem ani jednu takovou píseň. Tak si na mě začali stěžovat a na diskotéky chodily různý kontroly. Na okresu potom zasedaly kulturní komise a řešily mě a zákazy dávaly. Já jsem ničeho nedbal a nenechal jsem se zastrašit. Předsedou komise byl polistopadový starosta Prostějova Zikmund.“
„Někdo se se mnou zastavil, tak už je brali na bok a zastrašovali je. Co se mnou měli a tak. Přijeli za mnou lidi z venku. Pak je estébáci stáhli a věděli všechno, o čem jsme se bavili. Měli nějaké odposlechy na dálku. Bydleli jsme na Blahoslavově ulici. Stáli venku u křižovatky a celou noc nás hlídali. Mně se třeba podařilo utéct přes zítku dozadu a odjet do Prahy. Pak už se sichrovali, že stáli celou noc v meziposchodí. Tam bylo vždycky špačků a smrad z kouře. Jak ke mně chodili lidi, tak je legitimovali. Kvůli gramofonovým deskám za mnou chodil taky Petr Cibulka. Taky ho zatkli.“
„Já jsem vůbec nehleděl na to, co říkám. Ani jsem to nechválil, ten komunismus. Kritizoval jsem aj tady ty pseudoumělce normalizační, normálně jsem je tam napadal, že to hrají tady... Když jsem to pustil v originále, tak tady to hraje Vondráčková nebo nějací takoví, tak jsem je kritizoval..." - "I na těch diskotékách, do mikrofonu?" - "No jistě, oni tam měli, že mám nevhodné proslovy.“
„Myslím v květnu tam měl přijet ministr Kopecký. V Lutíně měli přichystané pódium a sál byl plný zaměstnanců. Kámoš mi dal jakýsi bílý prášek ve skleničce. Já jsem to zkusil a v autobuse jsem to rozhodil. Všichni tam brečeli. Potom jsem to vysypal na tribuně a všechno jsem jim to tam zrušil. Kopeckého vezli k doktorovi s očima. Estébáci to uzavřeli. Někdo to na mě řekl a už mě stáhli. Až na druhý den si mě otec bral z policie v Olomouci, kde mě vyslýchali. Oni si mysleli, že to byl atentát. To byla klukovina.“
Petr Hanzlík se narodil 24. března 1945 v Konici. Už od mládí inklinoval k muzice, a to zvláště k rokenrolu. Scházel se s lidmi, jimž se říkalo máničky, androši nebo vlasáči. V roce 1974 se pak poprvé pokusil vystoupit se svou muzikou na Plumlově. Měl velký úspěch, a tak začal pořádat diskotéky nejen na Prostějovsku, ale i na Olomoucku a Vyškovsku. Pouštěl na nich nedostupné nejnovější světové hity. Na jeho diskotéky pravidelně chodily stovky lidí a Petr Hanzlík se stal jednou z nejpopulárnějších postav Prostějova. Komunističtí funkcionáři však jeho aktivity těžce nesli a odmítali mu dát povolení k jejich pořádání. Přesto v diskotékách pokračoval a veřejně na nich vyjadřoval své protirežimní názory. Petr Hanzlík se ale projevoval i mimo pódium. V roce 1976 například organizoval podpisovou akci v Prostějově za to, aby mu bylo oficiálně povoleno pořádání diskoték. Organizoval také petici proti cenzuře a zákazu západní hudby a napsal několik stížností na ústřední státní a stranické orgány KSČ. Tato činnost se neobešla bez odezvy. Následovalo několik domovních prohlídek, sledování, několik zatčení a výslechů. Vše se ještě zhoršilo, když Petr Hanzlík v roce 1981 podepsal Chartu 77. Údajně jako jediný v celém Prostějově. Neustále byl pod dohledem a jeho byt ve dne v noci sledovali muži z StB. Už před podpisem Charty 77 ho v rámci operace StB s krycím názvem akce „Asanace“ nutili k odchodu ze země. Pro Petra Hanzlíka, jeho manželku Jindřišku a tři děti se život v Československu stal nesnesitelným. Jeho děti dokonce vyloučili ze základní školy. V roce 1982 proto rodina emigrovala do Rakouska a do Československa se vrátila až po pádu komunistického režimu. Ani potom nepřestal Petr Hanzlík bojovat. V roce 1995 se například stal jedním z aktérů tzv. Prostějovské výzvy, kterou rozeslal do všech měst v republice a již prý podepsali zástupci 49 měst. Chtěl odstranit z veřejných a státních orgánů bývalé příslušníky StB. Petr Hanzlík zemřel 28. března 2020.
