„Pracovala jsem jako průvodkyně, na to jsem musela udělat zkoušky." - „To jste dělala při práci učitelky?" - „Ano, o prázdninách nebo o sobotě a neděli, když přijely nějaké skupiny do Hradce Králové. Pamatuji si, že tenkrát na Bílou věž jsem s nimi vylezla těch 215 schodů, o tom Velkém náměstí jsem jim všechno řekla, chrám svatého Ducha, křtitelnice, ve věži že je druhý největší zvon v naší zemi po zvonu ve svatovítské katedrále. No a pak jsem je poslala do toho kostela a oni za mnou přišli a proč prý nejdu s nimi? Já jsem jim říkala, že jsem učitelka a nemůžu si to dovolit, když chci učit, tak abych neměla problémy." - „Že si nemůžete dovolit co?" - „Jít do kostela." - „Nemohla jste se podívat do kostela?" - „Byla 70. léta." - „Když to bylo přístupné pro turisty..." - „Pro turisty... tenkrát tam šli, protože byly otevřené a oni si to šli v tichosti prohlédnout. Jinak se ale tenkrát prohlídky nedělaly. To byly kostely, které byly otevřené pro mše – od osmi, od deseti, no a já jsem dělala prohlídku většinou od devíti do jedenácti, tak se tam v té době mezi devátou a desátou šli podívat. Ale já jsme si nedovolila tam tenkrát jít, to je pravda. Tak statečná jsem nebyla."
„Na silnicích jsem viděla, když jsme třeba přejížděli autobusem, že jediný chlap tam byl za tím strojem, co válcoval asfalt. Jinak tam pracovaly ženy. V Rusku, všimla jsem si, byl kult mužů. Bylo to tam pořád po té druhé světové válce. Ženy tam převzaly hodně chlapské práce. Za mého dětství takové ženy nebyly, ale všimla jsme si, že jsou takové ráznější, emancipovanější. V tom Sovětském Svazu jsem si říkala, kde ti lidé nakupují. V Soči se stála na všechno fronta. I na zlato, nějaké prstýnky, se stála fronta. V Moskvě jsem viděla chodit lidi s batohy a nechápala jsem to. Šli z těch okrajových částí do centra si nakoupit, protože v těch obchodech nic nebylo. To jsem viděla. Měli jsme i volný čas v Soči i v Moskvě, takže jsme se mohli i sami projít."
„Jak jsem to pražské jaro já prožívala? My jsme četli Procházku, četli jsme o gulagu Jeden den Ivana Denisoviče, nejen toho Šika, tu politickou ekonomii. To bylo období uvolňování a četli jsme opravdu hodně. O Havlovi jsem se také učila, Zahradní slavnost. K tomu jsme se dříve nedostali a najednou jsme měli otevřené oči."
Marie Havlíková, roz. Marešová, se narodila 17. května 1946 v Hradci Králové, v jejích devíti měsících se rodina přestěhovala do Tanvaldu, kde otec Josef Mareš dostal práci na dráze. Marie zde strávila osm let života, v roce 1954 se Marešovi vrátili zpět do Hradce Králové, kde pak tatínek pracoval jako náčelník železniční stanice. Marie v roce 1968 vystudovala pedagogickou fakultu, aprobaci čeština – ruština a téhož roku nastoupila jako učitelka do školy v Holicích. Za normalizace vedle povolání učitelky pracovala také jako průvodkyně a tlumočnice. Absolvovala několik zájezdů po Sovětském svazu, v 80. letech jezdila také do Jugoslávie. Sametovou revoluci 1989 přivítala s velkým nadšením. V listopadu 1989 přijala nabídku vést kabinet českého jazyka v okresním pedagogickém řídícím středisku, kde se podílela na reorganizaci a přípravě nových učebních materiálů. V červnu šla učit do fakultní školy v Bezručově ulici v Hradci Králové a v roce 1994 ji pověřili řízením vzdělávacího programu pro učitele. Vzpomíná také na osud svého partnera, režiséra Olega Reifa, kterého poznala v roce 1999.
