Jiří Holík

„Když jsem pomalu končil kariéru, tak vždy když nás pozvali na Hrad, jsme chodili za Husákem a za předsedou vlády Štrougalem. S ním se dalo mluvit, byl velký fanda sportu. My jsme jim říkali: ‚My bysme potřebovali, kdybyste nás pustili ven, abysme si vydělali nějaké peníze.‘ Dodnes si to pamatuji: byli jsme na Hradě, ve Španělském sále, a byli jsme už trochu lízlí, oslavovali jsme. Říkali jsme to prezidentu Husákovi a on povídá: ‚Súdruhovia, my sa o vás postaráme.‘ To bylo celé. Ale potom, když už nás nepotřebovalo národní mužstvo, nás pustili ven. Já jsem pak byl dva roky v západním Německu a hrál jsem i v Rakousku.“

„Hokej – to bylo jen porazit Rusáky. To v tom národě bylo. To dnes už není, dnes už jsou tam i jiné mančafty. Tenkrát porazit Rusáky – a mohli jsme prohrát s kýmkoli. Takže jsme na ně byli vybroušení a oni byli trošku zaražení. Na druhou stranu musím říct, že sborná, jak se jim říkalo, to byli parádní hokejisté, vynikající. Ani Kanaďani nebyli tak dobří, jako byli v té době Rusáci. Dnes už Rusáci nejsou takoví jako dříve, tehdy byli vynikající. A my na ně byli nabroušení za to, co se tady dělo. Měli jsme dokonce psychologa, který nás vracel do normálního stavu, protože jsme byli až přemotivovaní. A Rusáci se báli porážky. Nám se podařilo je dvakrát porazit (na mistrovství světa 1969 – pozn. ed.). Už si nepamatuji výsledky. Ale pamatuji si, že jsme přiletěli (do Prahy). Letiště bylo plné lidí: ‚Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!‘ Dvakrát jsme je porazili – v pátek a v další pátek. Byla obrovská euforie. Pak mi táta volal: ‚Člověče, oni chtějí, abych byl starosta.‘ V ulici, kde rodiče bydleli, šel průvod a fandové křičeli: ‚Holík na radnici!‘“