„Tam byly veselé scény, protože když se ten jejich velitel opil, tak křičel, že je – já nevím – generál ten a ten. A potom jsme museli samozřejmě na Prvního máje na náměstí, a když tam přišli pohraničníci, tak měli na vodítku psa a ten hlavní komentátor křičel do mikrofonu: ,Vítáme naše zdatné pohraničníky a gynekology.‘ Místo kynology říkal gynekology.“
„Ta atmosféra, to byl šok, protože najednou tady byla vojska. Díky rozhlasu nedošlo k většímu krveprolití, ale i tak to bylo velice stresující. Se sestrou jsme uvažovaly o emigraci, ale protože jsme byly u těch prarodičů, tak jsme si netroufly je opustit v té době a odejít ze země.“
„Moji prarodiče třeba, z těch jižních Čech, tak ti si vzali do výchovy dítě, to byla potom moje teta, které se ztratilo. To bylo zajímavé, že ona byla německého původu, ale v tom chaosu po roce 1945 zůstala na návsi. Tak oni si ji vzali a nakonec ji vychovali. A když umírala, tak si vzpomínala na německé… začala mluvit německy. Přestože celý život prožila v Čechách, vzala si českého manžela, tak na té smrtelné posteli mluvila německy a zpívala si německé písničky.“
Budějovická Státní bezpečnost asi neměla co dělat, tak jezdila za námi
Marie Homerová, rozená Štojdlová, se narodila 8. února 1947 v obci Jehličná na Sokolovsku. Její rodná obec dnes již neexistuje, na jejím místě stojí uhelné doly. Mariini prarodiče žili v Trhových Svinách a po válce se ujali německé holčičky, která zůstala po odsunu německého obyvatelstva sama. Po střední škole v Sokolově nastoupila Marie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze. V roce 1969 otec Jan emigroval do Západního Německa. Po promoci (1970) dostala umístěnku na školu v Sušici. Mezitím se vdala, narodily se jí děti a odstěhovala se do Prahy. Po mateřské dovolené pracovala na oděvní průmyslovce v Holešovicích a po roce 1989 na Gymnáziu Jana Keplera. V 90. letech se Marie zapojila do mezinárodních projektů, překládala, psala publikace o historii a věnovala se průvodcovství po Praze. V Praze žila i v době natáčení (2023).