„Ze začátku prala vojenské prádlo, a to nebylo lehké. Dělalo se to tenkrát jen tak ručně, nebyly žádné stroje. Poté, co se dozvěděli, že je zdravotnice, tak byla v nemocnici. Takže měla spoustu práce.“
„Všichni letci byli mrtví už hned při přistání, stejně jako dva naši příslušníci. Všichni ostatní byli lehce a těžce ranění. Vlastička měla rozseknuté čelo, málo scházelo a byla by pryč. A hlavně nevěděli, kde jsou, letci všichni byli mrtví. Nevěděli, jestli jsou na německém území, nebo u Sovětů… Takže tu noc si pomohli, jak mohli – nevím jestli našli nějakou lékárničku. A ráno šli dva vojáci a Vlastička zjistit, kde jsou, na jakém území. Potom slyšeli někoho mluvit ukrajinsky, tak přišli k těm lidem. A oni jim řekli, že slyšeli ztroskotat letadlo a že také nevěděli, jestli je německé, nebo naše.“
„Sebrali ho (bratra) na Stalingrad. My jsme byli 120 km od Stalingradu, ale vypadalo to jako pět. Ten zvuk docházel ve velké míře. Bratr tam byl dva měsíce a pět jich onemocnělo tyfem. Tak je dali do zázemí a tři zemřeli a dva zůstali. Bratr zůstal naživu.“
Jako dítě jsem chtěla být baletkou. A pak se mi zalíbil sport, letectví, tak jsem zapadla do II. paradesantní brigády
Lydie Horálková se narodila v roce 1927 v Kyjevě do česko-ukrajinské rodiny, od dětství však mluvila česky a studovala i českou školu. Velmi idylické dětství končí s počátkem Velké vlastenecké války v roce 1941, kdy byla většina obyvatel cizích národností odvážena do sovětských lágrů. Rodina paní Horálkové se dostala do lágru Oranky, odkud byli asi za rok propuštěni. Kyjev však už okupovali Němci, a tak se přestěhovali do Povolží. Otec se mezitím dostal do Buzuluku, kam za ním rodina později přijela, aby všichni vstoupili do nově formované československé armády v SSSR. Paní Horálková sama vstoupila do II. paradesantní brigády jako radistka. Zúčastnili se těžkých bojů na Dukle, kde padl její nejmladší bratr. Paní Horálková byla sama vysazena na letišti Tri duby a byla svědkem protiofenzivy německé armády. Její brigáda se proto uchýlila do hor, kde hladem a zimou zemřelo několik desítek vojáků, mimo jiné i Jan Šverma. Paní Horálková přežila, nicméně s již navždy podlomeným zdravím.