„Měli jsme velkou poruchu trafa a [StB] pořád říkala, že je to sabotáž. Ale mezitím byly ty srpnové události a také velké horko. A ta trafa byla tak přehřátá, že to jedno bouchlo. No a půl Kroměříže a celý okres byl potmě asi den, než jsme to dali do provozu. Tak přišli vyšetřovat sabotáž. Hrabali se v papírech, jak k tomu došlo, vypnutí a zapnutí. Tak jsme z toho – my montéři – vyšli vítězně.“
„Byl nástup na náš plac, jak jsme říkali – na buzerák. Nastoupili jsme a napřed nás odzbrojili. Doslova odzbrojili. Všechno nám posbírali. Naši bažanti nás obstoupili s kvéry a ministr obrany [Lomský] přečetl rozkaz: 'Základní vojenská služba ročníku toho a toho se prodlužuje o jeden rok.' No a to byla tragédie. Někteří kluci už tam byli ženáči, já jsem měl taky před svatbou, protože babička už byla v očekávání. A co teď?" – "A byli jste zticha, nebo na to někdo nějak reagoval?" – "Byl křik a rambajz, tak jsme tam seděli až do večera. Pak nás nahnali na ubikace a nechali nás rozjímat. Přestali nás posílat do stráží. Jenom jsme tam byli jak blbci a to bylo ještě víc stresující. “
„Čtvrtého, když vyhodili mosty, tak aby domorodci, ti muži, jim nebránili – tak, jako se to stalo v Břestě [všechny muže z Břestu zahnali do kostela do Skaštic], tak u nás, to se nevědělo, já jsem to až pak rozdmýchal, u nás bylo také toto: jeden [nejspíš Bedřich Gardovský] popisuje, že muži od 16 let a výš byli odvedeni vojenskými hlídkami směrem na Hulín. Gardavský to popisuje. Já mu psal a říkám: ‚Pane drahý, byl jsem malý kluk, ale pamatuju si je. Byli odvedení do Bílan, celý den je hlídali u rybníka a na noc je zavřeli do hospody. Byli tak, jak je vyhnali, neměli jídlo a nic. Němci povolili, že se tam může zanést chleba a voda, ale jenom děcka že tam můžou jít. Tak my tam šli jako děti s konvičkami mezi ty chlapy a dávali jsme jim to. Pak přišla noc a dostali befel. A za noc tu nebylo jednoho Němce.‘“
Antonín Hořčica se narodil 24. ledna 1934 v Bílanech u Kroměříže na Hané rodičům Antonínovi a Františce, rozené Stančíkové. Rodina s pěti dětmi žila v malém domku v místní části Bědakov. Otce živila práce na pile v Hlinsku pod Hostýnem a maminka pomáhala v Bílanech u sedláka. Za druhé světové války chodil Antonín do německé školy v Kroměříži. Bratr Jaroslav byl totálně nasazený. Antonína odmala zajímalo psané slovo. Spolu s kamarádem jako děti doma nadšeně hrávali pro vrstevníky divadlo. Později v dospělosti se pak stal kronikářem Bílan a sepsal paměti hasičských sborů na Kroměřížsku a také své paměti. Antonínovy studijní možnosti ovlivnilo otcovo vyloučení z KSČ roku 1952 poté, co vystoupil proti zakládání jednotného zemědělského družstva (JZD) v Bílanech. Antonín se tedy vyučil elektrotechnikem silnoproudých zařízení v podniku Východomoravské elektrárny v Přerově (pozdější ČEZ) a nastoupil na roční uhelnou brigádu na dole Barbora v Ostravě. Následující vojenskou službu prožil u protivzdušné obrany (PVO) v Brně. Kvůli probíhajícímu maďarskému povstání na podzim roku 1956 mu byla prodloužena vojenská služba o tři měsíce. Oženil se a většinu života pak pracoval jako elektrikář na rozvodnách. Od roku 1952 působil ve Sboru dobrovolných hasičů a v letech 1971 až 1976 v komunální politice. Od roku 1990 zastával funkci bílanského kronikáře. V posledních letech se účastnil besed s dětmi a veřejností a vyprávěl o historii Bílan. Antonín Hořčica zemřel 14. února roku 2022.
