Hana Hortová

Jsou lidé, kteří říkají, že spartakiádou se vypustila tělovýchova, to není pravda. Na poslední spartakiádě měly holky švihadla, prakticky z nich neslezly a zkuste dvacet minut skákat a měly tam i dvojšvihy, byly úplně vyřízené, vím to, protože jsem tu skladbu dělala s nimi. Skladby byly dělané tak, aby děti byly v neustálém pohybu, protože když se skladba dělá na značkách, nedá se na to koukat, je potřeba aby se někam běželo, aby se někam doskočilo, aby se člověk někam otočil, třeba i dvakrát, pokud má na zádech třeba jinou barvu trička, aby to bylo vidět. Tím vším se skladba zpestřila, holkám se to líbilo, zvlášť když začal David zpívat. Také se asi zapomnělo na to, že hodina tělesné výchovy má nějakou skladbu. Na začátku je úvod, to znamená nástup, hlášení, potom je rozcvička, pak je náplň hodiny – atletika, míčovky nebo gymnastika a nakonec hodiny ještě zařvou a jdou do šatny. Čili ta spartakiáda se učila jenom v té rozcvičce, což rozcvička opravdu byla. Já jsem tělocvik odučila vždycky, až na poslední týden, kdy se mělo jet do Prahy. To bylo o něčem jiném, pilovalo se… Takže kritizovali to ti, kdo do toho neviděli a nedělali to. Ono to bylo v duchu Tyrše a pokračování Sokola se z toho nesetřelo. Tisíckrát tam mohl někdo zpívat budovatelskou píseň. To se z toho prostě nesundalo, všichni to tak brali. Měli jsme soustředění v Nymburce, večer jsme šli na ostrov, kde jsme byli ubytovaní, šli jsme kolem sochy Miroslava Tyrše a všichni jsme mu zazpívali ‚Lví silou, vzletem sokolím‘.

Můj ročník měl štěstí, že jsme mohli maturovat v normálních společenských šatech. Ročník po nás, kde byly většinou doktorské děti, byla tam Míla Dražanová, Jitka Stehlíková a spoustu dalších, tak ti se dostaly do neuvěřitelného průšvihu. Jejich rodiče, nebo alespoň jeden z nich, měl akademický titul. Byl to lékař, byl to doktor filozofie, inženýr, nebo cokoliv, ale byl to absolvent vysoké školy. Tihleti nešťastníci, kteří maturovali rok po nás, zaprvé maturovali ve svazáckých košilích, to už bylo svým způsobem povinné, zadruhé dohořeli na tituly svých rodičů. Kvůli těm titulům je nepustili k maturitě. Takže tahle parta, která měla maturovat v roce 51, nastoupila do ČKD, aby se seznámila s prací dělníků, rolníků a ostatních a teprve potom, že je nechají dělat maturitu. To nebylo, jestli je pustí na vysokou, ale neměli by vůbec maturitu. Takže nastoupili do továrny. Budiž, děly se občas neuvěřitelné věci. Byl mezi nimi i jeden z mých kamarádů, Jirka Hulínský. Jeho tatínek je dodneška ve Slaném znám jako spisovatel a historik. Rodinu opustil, když se chlapec narodil. Opustil je, o dítě se nestaral, maminka ho vychovala sama. A i tenhle kluk, který vlastně vůbec neměl tátu, doplatil na to, že jeho táta měl akademický titul, také ho nepustili k maturitě. Byla to největší ironie, s jakou jsem se kdy setkala. To byla tedy padesátá léta na slánském gymnáziu.