Jako devítiletý jsem musel kopat masové hroby, ale dnešním generacím to za vinu nedávám
Rudolf Hüttner se narodil 1. ledna 1937 do německé drogistické rodiny v západočeském Stříbře. V roce 1938 otec vydražil dům židovské rodiny Rosenbergových v centru města, kam přesunul svůj podnik. Ten ale za války kvůli otcovu válečnému nasazení povětšinou vedla matka, také drogistka. Rudolf v dětství česky vůbec neuměl, pár slov se naučil až během odsunu. Po válce drogerie zásobovala americkou posádku v sousedním Bavorsku fotografickým papírem, v říjnu 1945 ale musela rodina Stříbro opustit, Rudolf se musel rozloučit se spoustou hraček. Rodina postupně prošla sběrnými tábory ve Vlašimi, Bystřici u Benešova a Modřanech, absolvovali také nucené práce u českých sedláků, přestože otec stále trpěl vážným zraněním z války. O to pilněji musely pracovat děti. Nejhorší podmínky panovaly asi v táboře v Bystřici, kde hlad nutil chlapce pořádat výpravy na šťovík, který rostl po okrajích tábora, a kde je v noci rušilo ze spaní kvílení pravděpodobně mučených spoluvězňů. Devítiletý Rudolf byl také nucen v Bystřici kopat masové hroby pro mrtvoly Němců a přihlížet tomu, jak z nich dozorci vytloukají zlaté zuby. Během nucených prací u sedláka si mimo jiné vybavuje, jak na něj jako na Němce útočily české děti sněhovými koulemi, v nichž se skrývaly kameny. Vzpomíná též, jak u českých sedláků musel chodit do školy, ale protože neuměl česky, nic se tam nenaučil. Po odsunu do Německa v květnu 1946 dostal Rudi v táboře Wiesau první pořádné jídlo po dlouhých letech – bramboračku. Začátky v Německu byly pro rodinu krušné, okolí je nepřijalo a živit se museli domáckou výrobou vánočních ozdob a drobných drogistických výrobků. Až po letech se otci podařilo v Bambergu opět založit drogerii, kterou po něm syn Rudolf v roce 1974 převzal a vedl až do roku 2000. Založil rodinu s ženou odsunutou z Polska, rodné Stříbro opakovaně navštěvuje od roku 1986. Mrzí ho, že dnešní generace Čechů promarnily možnost napravit následky odsunu, za vinu jim ho ale nedává. Spolu se starší sestrou pomáhal v osmdesátých a devadesátých letech obnovovat zapomenutou tradici mariánských slavností v rodném městě.