„V roce 1992 se mi narodil syn. Olejová kamna neustále prskala a saze se usazovaly na tváři mého novorozeného dítěte. Ale ani tak jsem nikdy nelitovala, že jsem se v roce 1988 stala účastnicí tohoto hnutí, protože jsem věděla, proč se to dělá. A proto to teď tak bolí. Protože všechno, pro co jsme žili, bylo znehodnoceno.“
„Netvrdím, že úřady Arménské SSR byly tolerantní. Jen si říkám, co jiného mohly udělat? Do města přivezly tanky, místo konání shromáždění obklíčily, aktivisty hnutí zatkly a v zemi byl vyhlášen zákaz vycházení.“
„V květnu 1988 uspořádal Igor Muradyan na náměstí Opery shromáždění na podporu Karena Demirčjana, po němž bylo oznámeno nové složení karabašského výboru. Igor Muradyan byl z něj vyloučen.
Vzpomínám si, že se objevilo mnoho pomluv, které naznačovaly nějaké dohody. V té době došlo k jasnému rozdělení mezi skupinou independentistů a lidmi, kteří viděli řešení této otázky v rámci sovětského systému. Mluvilo se tam o zradě. Každopádně já jsem byla řadovým účastníkem hnutí a nejsem si vědoma toho, jak se rozhodovalo, a nechci se zpětně jevit jako informovanější, než jsem tehdy byla.“
„Téměř všichni členové karabašského výboru se mezi sebou někdy pohádali. I když Hambardzum Galstyan mi řekl, co říkával jeho otec: ‚Obviňuješ Vana ne proto, že je takový, jaký je, ale proto, že on takový být může, a ty takový nejsi.‘ Už po nástupu k moci se mezi nimi prohlubovaly rozpory a neshody ohledně způsobu jednání a různých dalších otázek. Nevzpomínám si, co přivedlo karabašský výbor k té obludné dohodě o zabití jejich bývalého spolubojovníka Hambardzuma Galstyana. Tato otázka mě zaskočila, jinak bych se prohrabala svými archivy. Hambardzumovi se podařilo sepsat své paměti a dal mi je k přečtení.“
„Chovali jsme se k nim jako k nadřazeným. Svými dalšími činy pouze ukázali, že jsou to lidé, kteří jsou náchylní k chybám a dělají je, mohou mít ambice a snaží se využít moc, kterou získali, ve svém osobním zájmu. V tomto smyslu bylo možná zklamání nevyhnutelné, když pak už nebyli revolučními vůdci, ale měli moc, která člověka kazí.“
„Shromáždili se na tehdejším Divadelním náměstí a vykřikovali jméno závodu, všichni skandovali: ‚Zavřete ho!‘ Zavřete ten měděno-molybdenový, zavřete tenhle, zavřete tamten... Pak měl projev písničkář Tigran Mansurjan a řekl, že symbolem naší identity je Ararat, ale dnes Ararat nemáme, protože smog nám Ararat zavřel před očima, a někteří lidé začali křičet: ‚Otevřete ho!‘ Měli na mysli výhled na horu Ararat. Ale ostatní stále skandovali: ‚Zavřete ho‘ a znělo to jako ‚otevřete – zavřete – otevřete – zavřete‘. Chápete, že si studenti neuvědomovali, jakých historických událostí jsou účastníky? Já si místo toho pamatuji spíš takové věci.“
„V té době pro mě byli členové karabašského výboru polobohy. Teprve později jsem začala jejich jednání zkoumat očima novinářky. Ekologický extremismus dosáhl takového stupně, že jsem na náměstí při prvomájovém průvodu v roce 1989 vystoupila s transparentem: ‚Zavřete všechny továrny!‘ Teď už chápete, jak to bylo směšné, že? Tehdy mě odtáhli a plakát mi vzali z ruky. Cítila jsem se jako hrdinka.“ – „Kdyby vás tehdy někdo požádal, abyste jasně formulovala, proč zavřít všechny továrny, byla byste toho schopna?“ – „Ve Svazu spisovatelů se konala shromáždění, na kterých mluvili Karin Danieljan, Chačik Stambolcjan a další významní ekologové té doby. Říkali, jak moc ty továrny škodí lidskému zdraví, a já jsem pevně věřila, že jde o nějaké spiknutí s cílem zničit náš genetický fond.“
„Neměla jsem příliš hluboké znalosti, jen jsem chtěla, aby byl Karabach opět náš. Chtěla jsem nezávislou Arménii. Když si přečtete článek v MediaMaxu, zjistíte, že jsem byla jednou z účastnic první demonstrace s vlajkou s trikolorou. V září jsme šli do vesnice Musa Ler. Ten citát jsem uvedla ještě jednou. ‚Jste-li mladí a nejste revolucionáři, pak nemáte srdce, a jste-li staří a jste revolucionáři, pak nemáte inteligenci.‘ Citovala jsem to v přítomnosti Vazgena Manukyana a dalšího člena karabašského výboru Aleksana Hakobyana. Urazili se, řekli, že jsou stále revolucionáři.“
„Bylo tam něco, co souviselo s továrnou Lizin v Abovjanu. Hambardzum Galstyan později ve svých pamětech napsal, že byl také naštvaný na továrnu Lizin, i když vlastně nevěděl, o co jde. Když budoucí člen karabašského výboru nevěděl, co je Lizin, jak můžete chtít po chudácích studentech, aby pochopili, proč jsme proti tomu Lizinu protestovali? Možná jsme si mysleli, že je to další hrozba pro náš genofond.“
„Za svých studentských let jsem znala mezi samizdatovými časopisy Nezávislost a Maštoc, které vydávali moji přátelé. Všichni psali pod pseudonymy, ale když jsem si články přečetla, dokázala jsem zjistit, kdo je jejich autorem. Znala jsem Dašink, který vydával můj spolužák z univerzity Nairi Hunanyan (jeden z hlavních organizátorů teroristického útoku na Národní shromáždění 27. října). V té době to nemuselo být nutně periodikum, mohly tam být dopisy na nějakém typu papíru formátu A3, tak se to distribuovalo.
Nairi Hunanyan, který byl jedním z vůdců studentského hnutí, byl předvolán na děkanát kvůli samizdatu Dašink, pak byl zatčen spolu s Bagratem Yesayanem, byl tam také jeden chlapec z polytechnické univerzity. Poté Bagrat velmi dlouho opakoval: ‚Stávkovali jste kvůli tomu, že nás zatkli, a poté, co Nairiho propustili, jste stávku zastavili. Já jsem zůstal ve vězení.‘“
Anna Israyelyan se narodila 4. listopadu 1966 v Jerevanu. V letech 1984 až 1989 studovala na katedře žurnalistiky Filologické fakulty Jerevanské státní univerzity. Z filologické fakulty pocházelo studentské vedení karabašského hnutí v roce 1988. Anna byla studentkou čtvrtého ročníku, když karabašské hnutí začalo, ale již předtím se aktivně účastnila ekologických demonstrací umožněných politikou perestrojky.
Po vzniku hnutí se sblížila se členy karabašského výboru a začala psát do prvních novin nově nezávislého arménského tisku. (Karabašský komitét požadoval sjednocení Náhorněkarabašské autonomní oblasti s Arménskou SSR, Arménskou sovětskou socialistickou republikou, ale obecným cílem hnutí z roku 1988 bylo dosáhnout větší svobody a nezávislosti. V karabašském výboru působili Levon Ter-Petrosyan, první prezident Arménské republiky, první ministr vnitra Arménské republiky Vano Siradeghyan a další.)
Anna se stala dopisovatelkou oficiálních novin vládnoucí strany a účastnila se stranických schůzí. Byla také přítomna mnoha diskusím předurčujícím další vývoj Arménie a byla svědkem vášnivých diskusí a sporů. Později, v letech 1993 až 2018, pracovala v jerevanské redakci rozhlasové stanice Azatutyun (Rádio Svoboda). V letech 1997 až 2001 byla korespondentkou deníku Aravot, od roku 2011 až dosud je redaktorkou internetové verze deníku Aravot. Ve svých článcích a rozhovorech nadále hovoří o méně známých epizodách karabašského hnutí.
