Vlasta Jiránková

"Když jsem byla vyučená, tak jsem začala pracovat na dráze v závodní kuchyni. Pamatuji se, že jezdily vlaky bez okýnek, takové vagony, které vozily vězně. Měli ešusy a po provázku nám je z těch okýnek pouštěli, abychom jim do toho dávali vodu, kafe nebo něco takového. To se nemohlo dělat, protože kdyby vás viděl německý strážný, který chodil podél vlaku, tak by vás sebral."

"To už mi bylo patnáct roků, když sem táhli Němci. Vím, že to bylo v březnu, a vím, že to bylo 15. března, byla velká zima. Stáli jsme na chodníku a koukali, jak vesnicí táhli Němci. Byli strašně špatně oblečení, protože měli jen takové lehké pláště, a byla jim strašná zima. Pak si tu zabrali sklady a teprve tady se oblékli. Stáli jsme podél chodníku a všichni jsme brečeli, fakt. Nejenom děti, ale i dospělí. Když se řeklo, že sem jdou Němci, tak každý hned koukal, aby je viděl."