„Když jsem měla mít předdiplom a diplom, tak jsem měla volný září, tak jsem si zažádala už předtim o výjezdní doložku, jestli můžu vyjet za svým otcem. A protože v tý době, to bylo v roce 65, končila jsem 6. 6. 1966, tak se těžko mohlo vůbec někam jezdit, ale tím, že jsem byla přímej příbuznej, tak mi tu cestu povolili. Moje maminka mi ušila všechno úplně senzační, co mohla, abych vypadala dobře. Otec o tom nevěděl, protože my jsme si nepsali, o nás se nezajímal strašně let. Takže jsem měla peníze a dvě adresy. Uměla jsem německy tak ze školy, protože jsem se nechtěla učit, když maminka říkala třeba ‚Macht die Türe zu‘, tak jsem se smála místo toho, abych se od ní něco naučila. Měla jsem mapu Vídně, a tak že pojedu. Koupila jsem si lístky, a to už jsem byla vlastně tři roky vdaná. Manžel se na to netvářil přívětivě, ale řekl: ‚Když chceš, tak za tím otcem jeď.‘ Teď jsme nastoupili večer, jedinej vlak Praha – Vídeň byl večer. A okamžitě tam byl takovej Vídeňák u mě, že to bude výborný, že se budeme bavit po cestě. Tak manžel řek: ‚To ne.‘ Zavedl mě k takový starý paní, která se vracela, byla tady navštívit svoji sestru a s tou jsem celou noc mluvila. Já sem říkala: ‚Já tam zavolám, zeptám se.‘ A ona říkala ‚Ne, ne‘ – ona onikala – ‚Ne, ne, děvenka, jdou tam rovnou.‘ Takže já jsem si našla tramvaj, dojela sem a teď to byl takovej dům asi jako je tenhle, jenže ve starým stylu, a nějaká paní tam vylejvala kbelík s vodou, zřejmě uklízečka. Tak jsem říkala: ‚Bitte schön, Herr Dedouch ist hier?‘ A ona jenom ukázala, ať tam jdu. Tak tam dole byl büro, protože on dělal grosshandlung s neonovým osvětlením pro Vídeň. Prodával trubky, kontaktoval dílny, prostě měl velkoobchod s neonovým osvětlením. A tak jsem tam zaklepala, nikdo. Tak jsem šla o patro vejš, celou noc jsem nespala, jak jsem byla vynervovaná. Tam byl privát, zaklepala jsem a teď vyšla jeho žena. Tenkrát mýmu otci bylo asi padesát čtyři a tý paní bylo asi čtyřicet pět. A já, jak jsem ji viděla, takový ty německý vodnatý oči a měla takovou velkou mezeru mezi zubama, tak mi úplně vyhrkly slzy a říkala jsem: ‚Ich bin Tochter.‘ Ona myslela, že jsem strašně podobná sestře toho mýho otce, která žila v Japonsku a pak v Americe, to byla taková velká cestovatelka. Takže já jsem říkala: ‚Ich bin Tochter Herr Dedouch.‘ Teď ona ztuhla, protože věděla, že má děti, oni děti neměli. No, ale byli tam její rodiče, otec tam nebyl v tu chvíli, byl někde po Vídni. No, a ty rodiče byli skvělí, ti mě přijali úplně bezvadně.“