Miroslav Jirounek

„V Boleslavi nebylo možno tam prakticky sehnat zaměstnání. Proto jsem víceméně odešel do Prahy. Dojížděl jsem třeba do kotelny. V Boleslavi to prostě nešlo. V Praze se člověk přece jenom trošičku ztratil. Bylo tam několik výslechů, který skončily celkem záhy. Já jsem si u výslechu dělal poznámky. Byl jsem předvolán k informativnímu výslechu. Věděl jsem, že mám právo si poznámky dělat. Ten estébák mi to vytrh. Já jsem řek, že pokud nemám zákonné právo, tak nebudem pokračovat dál. Chvilku to bylo ostrý. Měli svýho ranaře, pak svýho ‚psychologa‘, hodnýho hocha. Ten ranař křičel, že mi rozbije hlavu o topení. Z hodnýho hocha se kupodivu vyklubal spolužák ze základní třídy. To snad stojí za zmínku – na základní škole seděl v první lavici žák Husák a žák Zelenka. Oba byli o hlavu menší než všichni ostatní. A vždycky, když se hlásili, tak museli povyskočit a třepotat ručkou, aby je bylo vidět. A jeden z nich, když jsem byl předvolán těsně po Chartě k jednomu z prvních výslechů, tak seděl najednou proti mně, poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já jsem mu říkal: ‚Co blbneš, Vláďo?‘ Já jsem nedoved přehodit tu výhybku. A Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Dneska má – myslím, že se jmenuje Hrubý – v Boleslavi speditérskou firmu. Celkem úspěšnej estébák to byl. Ten naopak na mě cenil zuby. Říkal, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu řek, ať to zkusí, a on to nezkusil, kupodivu. Byla to bláznivá statečnost nebo nedostatek soudnosti. Fakt je ten, že některý lidi opravdu zmydlili. Zkopali je a odvezli třicet kilometrů za město a vyhodili je v lese. A nebylo jich málo. Nevím, proč to neudělali v mým případě. Ale prostě neudělali. Jedno z vysvětlení je, že oni si nejraději a nejúspěšněji pochutnávali na lidech, kteří se báli a kteří jim toho i hodně pověděli. Vím, že když jsem šel z jednoho z bytových seminářů od Ládi Hejdánka ještě s nějakou holkou, tak u vchodu ve Slovenské č. p. 11 nás zastavili dva příslušníci. Lustrovali nás, zapsali si občanky. Pak přišlo pozvání na StB v Praze 6, někde to bylo pod Markétou. Já jsem tam byl asi dvacet minut a tu holku tam ždímali šest hodin. Smyslem jejich práce bylo samozřejmě získat co nejvíc údajů. Když viděli, že to nejde anebo že by to stálo přílišnou námahu, tak prostě nepokračovali dál. Někdy mně chtěli dát přes držku, protože jsem po nich chtěl, aby mi proplatili cestovní výlohy, to už je nějak zarazilo, říkali, že to už je silný kafe.“