„Pamatuji si, jak tam jednou vtrhli, a zase prohlídka. Já jsem nevěděla, co se děje, akorát si pamatuji, jak když to všechno prohlídli a nikde nic nebylo, něco bylo na půdě a tak. Měli jsme gauč a u toho gauče byla docela hezká skříňka a ta byla zamčená. A oni říkali, aby jim maminka dala klíč, a maminka klíč neměla, hledala, nemohla ho najít. Tak ještě vyndala z vlasů sponku, a říkala, aby si udělali ten šperháček, aby to otevřeli. A tak to vzali, udělali, a nešlo jim to. A maminka říkala: ‚Vždyť jsme se stěhovaly, nic tam není, věci jsme vyházely, co byly zbytečné.‘ Ještě přísahala. Oni odešli a děda přišel z lesa. Maminka říkala: ‚Prosím tě, ty máš klíček od té skříňky.‘ A děda ho vytáhl z kapsy a otevřel to a v tom byla flinta. To muselo být strašné. Maminka se rozklepala, začala křičet, nevěděla jsem proč. Za to byl trest smrti, kdyby to tam objevili.“
„Nám se stalo to, že maminka onemocněla, měla čtyřicítky horečky a byl tam zrovna děda, její tatínek. A přišli pánové v těch dlouhých kabátech a řekli, že do týdne se musíme vystěhovat do Úterý. Dneska je tam asi krásná oblast, ale tenkrát tam nic nebylo. Děda říkal: ,Dcera je nemocná, má vysoké teploty.‘ Tak řekli arogantním hlasem: ,No bóže. Tak půjde do nemocnice, dceru dáme do děcáku – to jsem nevěděla, co je – a nábytek vám na váš účet odvezeme.‘“
„Najednou táta nepřijel. No a to už si samozřejmě pamatuji. To mi bylo pět let. A chodily jsme tam několik dní. A chodily jsme tam asi tři týdny. A vůbec jsme nevěděly, co je, a maminka hrozně plakala. A chodily jsme [do kostela] k redemptoristům se modlit, přestože maminka vystoupila za války z církve, tak tenkrát jsme do kostelíčka chodily. Posléze se dozvěděla, že je na Pankráci.“
„Když se stalo to v tom devětačtyřicátém, tak samozřejmě nám auto vzali. Jezdil s ním soudruh z naší vsi, který byl v té době tajemníkem okresního výboru nebo nějakou takovou vysokou funkci měl ve Stodu. A když se táta vrátil [z vězení], tak mu to auto vrátili. Dostal přípis, aby si pro něj jel do Stoda. Vracel se – a naštěstí ze Stoda do Blatnice není nikde příliš velké převýšení. Přesto na jedné silnici zjistil, že mu nefungují brzdy. Takže se potom zjistilo, že byla přestřižená lanka k brzdám. Neuvěřitelné. A soudruh byl dál celá ta léta vysokým představitelem okresního výboru.“
Mladana Joklová, za svobodna Cimflová, se narodila 30. března 1944 v Plzni do rodiny důstojníka československé armády Jaroslava Cimfla. Rodiče na konci války zachránili dvě Židovky uprchlé z pochodu smrti převedením do americké okupační zóny. V roce 1949 byl otec pamětnice internován na Mírově kvůli jejich děkovnému dopisu zaslanému z USA. Pamětnice s matkou Františkou Cimflovou čelila finančním těžkostem, zabavení bytu a nucenému přestěhování do bytu s další nájemnicí. Další hrozbě změny bydliště zabránilo o půl roku později přestěhování k dědečkovi Josefu Hrachovi do Blatnice. Zde probíhaly časté prohlídky domu StB. Otec se vrátil k rodině v roce 1951. Pamětnice vystudovala přes protesty místní buňky KSČ jedenáctiletku ve Stodu. Později nebyla z politických důvodů přijata na lékařskou fakultu. Přes výrazné umělecké sklony mohla studovat pouze technicky zaměřenou školu. Krátce po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 otec zemřel. Pohřbu se zúčastnila většina jeho spoluvězňů – bývalých letců RAF včetně Františka Fajtla. Pamětnice byla kvůli zapojení se do protiokupační činnosti malováním plakátů v roce 1972 přeřazena v plzeňské Škodovce z výzkumu na dílenskou pozici. V dalších letech jí negativní posudek KSČ zabránil odejít učit na pedagogickou fakultu v Plzni. Teprve od roku 1978 mohla učit na elektrotechnickém učilišti v Plzni. Starala se o nemocnou matku, která předčasně zemřela. Po odchodu do důchodu v roce 2013 zůstala na učilišti na částečný úvazek. Dnes studuje univerzitu třetího věku a věnuje se malbě na hedvábí. Jaroslav Cimfl byl v roce 1992 rehabilitován.
