Vladislav Kabrda

„Někteří utekli až do Ameriky. No oni je posadili, oni seděli a vezli je někam na „Novou zem“ či zemi Franze Josefa. A když pluli v Severním moři, tak se jim podařilo přemoct tu komandu (posádku lodi) a zavřít je. Sami přitom byli lidi rozumní, někdo z nich věděl, jak plavat po moři, jiný znal motory, a tak se jim podařilo dostat se do Norska. Tam poprosili o jídlo, pití, vodu a topivo a utekli až do Ameriky. Vedl je jistý Kohout.“

„Tady u nás byly velké sklady mariňáků, ještě dnes tam jsou mariňáci. Měli tam miny, torpéda, bylo to strašné, co tam měli. A mariňáky umístili do naší školy. My, co jsme se tam učili, jsme museli chodit do Cindaliny. Na a tenkrát severní vítr začal foukat a začala sněhová bouře. Aktovky jsme si chtěli přivázat. No, museli jsem je nosit v ruce. Do školy jsem šli jen lehce oblečení, ale ze školy nám byla zima, ruce nám mrzly, a tak jsme začali přivazovat aktovky na záda provázkama. No já jsem začal řezat ty provázky nožíkem, nožík se uvolnil, a prásk. Tak se to stalo. Kdo tím je vinný? Válka. Stalo se to v roce 1941, na začátku války, ta začala v červnu, a tohle se stalo v září nebo v říjnu.“

„Šéf udělal oběd. No nadiktoval oběd a přišel a otrávil ho. A on (Johann) nám řekl, že bude oběd otrávenej. Voběd takovej, takovej, takovej a takovej. Tak my jsme nakoupil kdo za co mohl. Makarony a všechno jsme koupili. My jsme nevěděli, co bude otrávený. A oběd byl otrávenej. No on (šéf) kotel otevřel, hodil tam to, co chtěl, a sám utekl a my jsme ho víc neviděli. A ten Johann nás všechny zachránil.“

„Z moře lovili ančovičky, hodně ančoviček. První sekretář Harkoma dovoloval rybářským lodím v přístavu prodávat lidem rybu, pět rublů za vědro. To bylo zadarmo, i když to bylo hodně peněz. Vezmeš dvě vědra těch ančoviček, ona byla těžká, a odneseš si je domů. To posolíme, upečeme, rázný dělaly ženský obědy. No a je to přeci maso. No a tak jsme přežili. Přijíždělo mnoho lidí i ze severní Ukrajiny. (...) Všichni se živili těmito ančovičkami. Bylo to na jaře, když nikde nic nebylo – co do huby hodit. Jen ty ančovičky nás zachránily. Ona se mlela ve strojku na maso, k tomu jsme přidali žaludy. Ty jsme čistili, odvařili, aby z nich odešla trpkost, sušili a mleli – dělali z nich mouku. Tu jsme pak nasypali k těm ančovičkám a dělali z nich karbanátky.“

„Po válce do města přijela auta, jedna jela na západ, jedna na východ. My jsme si sedli na východ a jeli jsme domů. Sem. A tady, když jsme přijeli domů, tak nás začalo hnedka vyslýchat KGB. My jsme byli vinní, že nás tam odvezli. Vidíte. Tak to bylo dřív. A dodnes mám do domácí knížce napsáno ‚přijel z Německa‘.“