Jindřich Kaděra

„[Soupeř] byl takový rezavý, skoro dvoumetrový chlap. Já jsem měl totiž sto dvacet kilo, byl jsem těžká váha. A on byl ještě větší a ještě silnější. No a hned mě objal, že spolu budeme bojovat. Já jsem na něj začal mluvit rusky, on neuměl. Takový nějaký vyhnaný medvěd z těch divočin to byl. A vůbec neměl ponětí, co je judo nebo něco… Rvát se. To jsem nevěděl. A on vám... to tak odbočím – musel jsem s ním jít do nějakého tam bufetu v tom Rusku v hale. Tam čtyři půllitry lahvového piva, že si to musíme dát. A teď si představte, že to vzal, flašku, chytil to tak nehty a [pamětník předvádí zvuk otevírání piva]… Bez otvíráku. Říkám si, ježišmarja, on mě zabije. Tekla mu z toho krev. No hrůza. Taky to tak dopadlo. Nevěděl, co je to judo, tak když dali povel ‚bojujte‘, v ruštině, tak mě chytil za vlasy a pěstí a předloktím mě praštil tak do týla, že jsem ztratil vědomí. Což bylo málo. To mi až potom vyprávěli. Chytil mě za vlasy a začal mě po tom zápasišti, to byla taková hrubá textilie nějaká, tak mě začal rabovat a celý obličej jsem měl úplně sedřený. A oni ne a ne ho ode mě odtrhnout. Rozhodčí řvali. On pořád jel. Tak na něj museli skočit. Byl jsem vítěz, protože byl…“ – „Diskvalifikovaný?“ – „Ano, byl diskvalifikovaný. Tak jsem slavnostně odešel.“

„Dneska to je jinak. Tenkrát cestu jemného umění nedělali pro vítězství nějakých turnajů. To bylo trošičku jinak, to bylo hejno nadšenců. V republice to dělali lidé z různých profesí, to nebyli jen sportovci. Všichni amatéři a živili se [jinak]. Bylo to plno herců, politiků, umělců, odborníci různých profesí. Když jsme někde dlouho jeli ve vlacích, hodně hodně hodně hodin, tak jsme se tak skamarádili, že lékaři – možná si pamatujete jméno našeho a mého dobrého kamaráda, Rajko Doleček. Říká vám to jméno něco? [přitakání] Tak to byl také judista, to byl můj žák. A jak on vyprávěl o své profesi, i kdokoli jiný z jiných profesí. I mě se ptali na to, co dělám. Čili taková nádherná atmosféra, žádný podraz, všechno perfektně. A když jsem někoho porazil, tak jsem se omlouval. Vždycky jsem říkal, a to říkám dodneška, co mi dalo – mi osobně a mám dojem, že ve všem – nejvíc co mi dalo do života, že jsem se naučil, dávejte pozor: prohrávat. To je umění. Vyhrávat je jednoduché. Ale prohrát, naštvat se a začít znovu, aby to příště… [Abych příště] vyhrál a neprohrál. To platí v životě všude. Někdo prohraje a skácí se. Ne, my judisti jedeme dál.“