Jindřich Kaděra

* 1937

  • „Měl jsem jít v Praze obhájit mistra republiky. Já jsem měl osmkrát mistra republiky, mimochodem abyste věděli. Tak jeden z těch titulů jsem chtěl... musel zase obhajovat. A měl jsem jít do práce, tak říkám vedení, že potřebuju do Prahy. ‚Tak vás dáme na noční šichtu a po šichtě to stihneš na vlak.‘ Jenomže záměrně mě tam nějak [zdrželi], že jsem nevyfáral, jak jsem měl, a jediný vlak mi ujel. Tak jsem letěl na letiště a náhodou mě tam vzali. Tak jsem přiletěl do Prahy na letiště. Než jsem se dostal do haly, tak to ještě vyšlo, tak jsem mohl pokračovat v bitvě o titul, ale nespal jsem, že, dva dny. Takže jsem tam přišel a řekl jsem těm lidem, že když mě budou volat, kopněte do mě. Tam jsem se někde vyvrátil a spal jsem. Takové jsem měl nepříjemné věci.“

  • „[Soupeř] byl takový rezavý, skoro dvoumetrový chlap. Já jsem měl totiž sto dvacet kilo, byl jsem těžká váha. A on byl ještě větší a ještě silnější. No a hned mě objal, že spolu budeme bojovat. Já jsem na něj začal mluvit rusky, on neuměl. Takový nějaký vyhnaný medvěd z těch divočin to byl. A vůbec neměl ponětí, co je judo nebo něco… Rvát se. To jsem nevěděl. A on vám... to tak odbočím – musel jsem s ním jít do nějakého tam bufetu v tom Rusku v hale. Tam čtyři půllitry lahvového piva, že si to musíme dát. A teď si představte, že to vzal, flašku, chytil to tak nehty a [pamětník předvádí zvuk otevírání piva]… Bez otvíráku. Říkám si, ježišmarja, on mě zabije. Tekla mu z toho krev. No hrůza. Taky to tak dopadlo. Nevěděl, co je to judo, tak když dali povel ‚bojujte‘, v ruštině, tak mě chytil za vlasy a pěstí a předloktím mě praštil tak do týla, že jsem ztratil vědomí. Což bylo málo. To mi až potom vyprávěli. Chytil mě za vlasy a začal mě po tom zápasišti, to byla taková hrubá textilie nějaká, tak mě začal rabovat a celý obličej jsem měl úplně sedřený. A oni ne a ne ho ode mě odtrhnout. Rozhodčí řvali. On pořád jel. Tak na něj museli skočit. Byl jsem vítěz, protože byl…“ – „Diskvalifikovaný?“ – „Ano, byl diskvalifikovaný. Tak jsem slavnostně odešel.“

  • „Dneska to je jinak. Tenkrát cestu jemného umění nedělali pro vítězství nějakých turnajů. To bylo trošičku jinak, to bylo hejno nadšenců. V republice to dělali lidé z různých profesí, to nebyli jen sportovci. Všichni amatéři a živili se [jinak]. Bylo to plno herců, politiků, umělců, odborníci různých profesí. Když jsme někde dlouho jeli ve vlacích, hodně hodně hodně hodin, tak jsme se tak skamarádili, že lékaři – možná si pamatujete jméno našeho a mého dobrého kamaráda, Rajko Doleček. Říká vám to jméno něco? [přitakání] Tak to byl také judista, to byl můj žák. A jak on vyprávěl o své profesi, i kdokoli jiný z jiných profesí. I mě se ptali na to, co dělám. Čili taková nádherná atmosféra, žádný podraz, všechno perfektně. A když jsem někoho porazil, tak jsem se omlouval. Vždycky jsem říkal, a to říkám dodneška, co mi dalo – mi osobně a mám dojem, že ve všem – nejvíc co mi dalo do života, že jsem se naučil, dávejte pozor: prohrávat. To je umění. Vyhrávat je jednoduché. Ale prohrát, naštvat se a začít znovu, aby to příště… [Abych příště] vyhrál a neprohrál. To platí v životě všude. Někdo prohraje a skácí se. Ne, my judisti jedeme dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 22.09.2022

    (audio)
    délka: 01:49:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Největší umění není vyhrávat, ale naučit se prohrát

Jindřich Kaděra kolem roku 1955
Jindřich Kaděra kolem roku 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Jindřich Kaděra se narodil Janu a Marii Kaděrovým 6. září 1937 v nemocnici v Zábřehu. Jeho první vzpomínky se vážou k nešťastným událostem druhé světové války a k osvobozování Ostravy. Již v mládí získal velmi pozitivní přístup k přírodě díky působení v Junáku. V roce 1952 se skautských aktivit musel vzdát jednak kvůli odchodu na učiliště do Opavy a jednak z důvodů sílících represí vůči skautskému hnutí ze strany komunistů. Jindřich se vyučil univerzálním soustružníkem v Hornickém učilišti státních pracovních záloh č. 15 v Opavě. Tam se dozvěděl o nově začínajícím sportu: judu. Jeho první a jediný trenér v něm poznal obrovský talent a již v roce 1954 se Jindřich stal poprvé dorosteneckým mistrem Československa a hned nato reprezentantem. Po dokončení učiliště nastoupil jako tovaryš do Ústředních dílen v Ostravě-Přívozu. V Ostravě založil nový tým judistů v rámci TJ Baník Ostrava, který vedl až do doby, kdy nastoupil povinnou vojenskou službu. Narukoval do sportovního týmu Dukla Plzeň. Po vojenské službě ještě chvíli pracoval v Ústředních dílnách, ale z finančních důvodů se stal horníkem. Nejdříve fáral do Dolu Trojice a později do Dolu Paskov. I přes náročnou práci nadále reprezentoval Československo v judu. Práci v dole přerušil po dvaceti šesti letech úraz páteře. Po sametové revoluci pomáhal zakládat Městskou policii v Ostravě a působil zde na pozici zástupce ředitele. V roce 2022 žil s manželkou v Ostravě.