„Po tom osmatřicátým roku, asi to bylo nějak v květnu, mám dojem. Přistál tam švýcarský sportovní letoun. No tak hned poplach, protože to bylo vojenský letiště. Tam žádnej cizí civil nesměl přistát. Honem doprovod s ním do Ruzyně. Byl to nějakej kapitán Glossmaier, prý. Tak ho legitimovali. Teď přišel 15. březen, vojáci všichni odešli a nás tam zůstalo asi tři piloti a my všichni. Asi třináct nás tam bylo, jeden důstojník, nadporučík Cigoš. Jsme tam zůstali jako likvidovat. Armáda byla rozpuštěná, 15. března armáda zrušená. No a tak jsme tam byli. Za týden najednou tam začaly přistávat Junkers dvaapadesátky. To byly takový dopravní letouny, německý, starý a velitel byl ten Švýcar.“
„Tak jsme jeli, jedeme na dálnici a ta houstla. Čím dál víc a víc lidí. Pak už to byl jeden pohybující se pás. To byla masa lidí, která utíkala na tu Francii. Jenomže nejhorší byli ti staří lidi. Babičky, teď matky s těma děckama, vozíky, děcka v náručí. Tam se nedalo prostě jet. A co čert nechce, ještě najednou vidím, jak ty lidi lehaj, utíkají. Tak zastavím. A chlapi tlučou ze zadu: ,Honem pryč! Z toho utéct! Utéct do boku.‘ No němečtí stíhači neměli nic jinýho, než do toho střílet.“
„Moskyti tam prý padaly nějak po startu. Zjistilo se, že se tam přitulil nějakej německej špión, kterej tam chodil v uniformě asi desátníka, chytli ho potom. No tak při tom kvantu vojáků si nikdo nevšimne, že se tam toulá někdo cizí. Prostě uniformu měl, to znamená do jídelny mohl jít fasovat jídlo. Tam se nikdo na nikoho neptal. Kde spal, to byla jeho věc, nebo kde bydlel. Ale co prý dělal – vždycky narušil v tom Moskytu, to byl dvoumotorovej letounek úžasně rychlej. Byl to stíhač i bombardér, který když odhodil pumy, tak mu žádnej stíhač nestačil. To byl takovej zvláštní letoun. A že jim tam prý narušoval lanko, co vedlo k řízení, co vedlo ke kormidlům. Čili to lanko se přervalo a pak ovladatelnost nebyla žádná. Pak to padalo do moře. A nějak brzy na to přišli, že ho chytli.“
„No a přišel Svoboda. Prvních 200 letců že bude odjíždět do Francie. Taky jsem byl mezi nimi. Tak nás takhle odvezl Svoboda do Gdyně. Ráno jsme tam přijeli. No a loď. Náš konzulát získal jakousi jachtu, švédskou jachtu. Proto nás bylo jen dvě stě. To byla malá lodička. Aby nás prostě odvezli, dokud je čas.“
„Instrukce nám dával, co všechno musíme dělat v Anglii. Teď kluci tam táhli nějaký opice. To už zase kluci, co byli v Africe, je tam nakládali. Tady měli opice a psíky všelijaký s sebou. Češi no. A kočky. Jenomže teď přišel befel: ,Do Anglie nic živýho, všechno se musí hodit do moře. Všechno zlikvidovat.‘ No a teď se házeli psíci, kočky, opice, všechno se házelo do moře.“
„Jarda Dosoudil na jedné straně, já na druhé straně, okýnka stažený a teď jsme jeli po takových loukách, pole. A tam bažantů bylo na poli a všude. Krásní bažanti. No tak co, přibrzdil trochu a pic. Bylo to blízko. Tak bažant a šup s nim do auta. Jenomže teď jsme přijeli, tam bylo jakýsi stavení s takovou dlouhou zdí. Jarda tam ještě osolil jednoho bažanta. No tak já jsem pro něj vyskočil, jsem ho dones. A on říká: ,Honem, honem, podél tady té zdi vidím jakousi štětku utíkat.‘ Ta zeď byla takhle vysoká. A nad tím klobouk a nad tím štětka. To byl nějakej hajnej nebo co to tam bylo. Teď: ,Jeď honem, jeď pryč tady odtud.‘ No teda on jel. Skočil mu do cesty, klobouk a mával. A on říká: ,Nezastavuj, on uteče, on uskočí.‘ Tak ten Láďa Matějíček jel, jel, furt jel, no tak nakonec on uskočil, když viděl, že pořád jede. Druhej den ale přišel na letiště. A teď tam chodili hledat auto. Ale to auto už bylo dávno v lese přikrytý větvemi a zamaskovaný. To už nikdo nemohl najít. Podle ksichtu nás nepoznali. No dělaly se takovýhle lumpárny.“
„Celý ministerstvo bylo nově postavený. Krásný budovy, všechno krásný, stoly mramorový, sloupy, všechno. Ta jídelna byla vzorná. Ovšem Francouzi, no hygiena pod psa. Dokonce oni tam dostanou jeden talíř, na to si dali třeba předkrm, pak polívku, pak hlavní jídlo a pořád z jednoho talíře. Vezme se chleba, to jsou takový chleby – to je bílej věnec, utrhne se z toho a vytře se to. My jsme ho jedli. Škoda zahodit, že. Jenomže Francouzi to házeli na zem. Tam bylo na zemi, to už bylo vidět, že to bylo měkký, celá podlaha. Samej chleba na zemi vyšlapanej.“
„Asi třetí den nato startoval nějakej Adam Rusálek. Startoval nějak v deset hodin večer. To byl takovej žhavej den, vzduch se jen tak jako klepal. Před ním ještě jeden letoun odstartoval. Teď startoval ten Adam Rusálek. Prostě to nemohl ze země odtrhnout. On byl na konci letiště a furt se nemohl, no tak to urval násilím. To znamená, že to natáhl, teď ten letoun už neleží, ale hrne se tak tím vzduchem. Prostě ne a ne získat rychlost, aby byl schopen letu. No a tak se dostal, tam byla důstojnická jídelna, tam byl les hned a tak bral ty vršky stromů a šup do země. Teď to bouchalo. Hořelo to tam, myslím, dva dny. Stříleli tam náboje, skákali, páč tam je přes čtyřicet tisíc nábojů, ty pumy, ty rakety. Tak to bylo hrozný. To bylo pár dní smolnejch. Tedy co jsme byli přezbrojený na Liberatory.“
„Teď peníze. Tam byl nějakej Venca Štětka z Plzně. A jednou jsme se domluvili, šli jsme přes Seinu a tam byl takovej most, vysokej oblouk pěknej. A on to byl takovej sportovec a říká: ,Kluci, já se vysvleču, vlezu na ten oblouk a budu jako předvádět, že budu skákat do Seiny, a vy vybírejte peníze od diváků. Třeba dostaneme něco na pivo.‘ No tak dobře, sranda byla sranda. Venca chodil po oblouku, my jsme, když někdo přišel, strkali čepici, že tam něco hodí. Jo, vybralo se něco. A tak Vašek tam potom taky skočil do té Seiny, aby se neřeklo. Ale jenom tak, ne po hlavě. Protože nevěděl, jak vypadá dno. Jenom tak. Prostě buch sebou na zadek.“
„Tam ještě v tom Beaulieu, to je nádherná část Anglie, kde ještě běhaly volně stáda koní. Třeba padesát koní tam běhalo po letišti. Vždycky, když se startovalo, tak museli chlapi s autama lítat a odhánět koně. To byli koně, který si prý vysloužili tři roky v dolech, kde tahali vozíky nějaký. Po třech letech dostali absolutní svobodu, tak tam prostě pobíhali, tam se prostě množili. Oni prej byli částečně slepí, protože byli tři roky dole, u Cardiffu tam byly někde doly. Tak za to jim dali svobodu.“
Karel Kadlec se narodil 17. června 1916 v Chlumu u Třeboně. V mládí pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. Před druhou světovou válkou vstoupil do armády, kde se stal leteckým technikem. Po obsazení zbytku českého území Němci 15. března 1939 utekl do Polska. Spolu s dalšími letci byl odvezen do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Sloužil v Sidi-Bel-Abbes v Alžírsku. V září 1939 byl převezen zpět do Francie. Zde prošel jako letecký technik základnami Chartres, Osey a Beauvais. V květnu roku 1940 byl poslán na misi do Belgie, avšak na letišti byla letadla zničena německými bombardéry. Utekl zpět do Francie, kde byl v Pontuas při německém náletu zasažen střepinami granátu. V důsledku úrazu dočasně oslepl a léčil se v Cubzaku v Bordeaux. Z nemocnice utekl a lodí odplul do Liverpoolu. V Honingtonu byl přidělen k 311. bombardovací peruti jako letecký technik. Sloužil na základnách Honington, East Wretham, Aldergrove, Talbenny, Beaulieu, Predannack a Tain. Ke konci války byl převelen k letecké přepravě do Londýna jako palubní technik. V září 1945 se vrátil do Prahy a potom sloužil u letecké dopravy v Ruzyni. Roku 1946 odešel do civilu. Usadil se v Šumperku, kde pracoval v autodílně. Krátce pracoval v dolech v Bohdíkově a pak až do důchodu v restauraci Benátky. Neustále byl pronásledován komunistickým režimem. Zemřel 5.prosince 2010 v Šumperku.
