Miroslav Kalabus

„V tom Fulneku jsme pochodovali a zastavili jsme tam na noc v cukrovaru. Tam už byly postavené slavobrány. Těch praporů, to SDP a já nevím, co všechno. Dlouhé třebas z prvního patra až na zem. A chlapi, hlavně záložáci, ti se vůbec netentovali. Říkali: ,To bude furt tady hýzdit?‘ A strhali to dolu. Teď najednou tam přijel autem starosta, za naším podplukovníkem, a říkal, že je to potupa německého národa a já nevim, co všechno tam ještě bylo. A nějak na podplukovníka začal křičet. Ten podplukovník říká: ,Halt!‘ Dost!. ,Jestliže nebudou do půl hodiny prapory stažené, tak vojsko bere město útokem. To jste měli vidět, co tam bylo za mumraj. To pódium s tou slavobránou hned museli strhnout a viděl jste, jak ty prapory lítaly dolů z těch oken. Dovnitř je stahovali a schovávali Němci. Tak jsme tam byli přes noc a ráno byl v pět hodin budíček. Pak byla snídaně. A potom jsme se seřazovali. Já jsem šel s mojí četou poslední. Ještě jsme ani neskončili a už zas létaly prapory navrch.“

„Když se osvobozoval Vsetín, Rusi šli směrem od Karlovic. Němci pochopitelně utíkali. No a my jsme na Jasance zajali pět Němců. Ty jsme odzbrojili. Oni šli už skleslí. Měli strach, co s nima bude. Ten Michal Irgoš, ten Rus, tam byli Rusi ubytováni na gymnáziu, ve Vsetíně. Tak tam jsme ho poslali s těma Němcema. Už byli skleslí. On byl ozbrojený. Tak je dovedl tam a údajně je na gymnázce ve sklepě ve Vsetíně zastřelili Rusové.“

„Potom když už začaly ty velké problémy s Hitlerem, tak jsme museli opustit kasárny a byli jsme ubytováni u jachtaře. Moje družstvo s vysílačkou. Seděl jsem takhle u stolu a přišli tam tři starší lidé, tak jsme si vykládali. A jeden říká: ,Já mám dva syny na vojně, ale věřte mi nebo ne, je mi těžko. Já bych je ztratil, jenom aby nepřišel Hitler.‘ To bylo srdcervoucí, když to tak říkal, to bylo něco strašnýho. Jenom kvůli tomu, aby nepřišel Hitler, tak by obětoval syny.“