Pavel Kalus

* 1958

  • „Hnutí nebo myšlení – pohled na svět o tom, že církev má být solí země. Že má být zapojena do života země a má se vyjadřovat i k věcem politickým. Má nést zodpovědnost za věci. Má pomáhat vychovávat člověka, dávat mu naději, ale také mu dávat zpětnou vazbu, jak dneska říkáme – tedy napomenutí, je-li tomu potřeba. Má hledat odpovědi na to, co je v životě důležité. To všechno bylo pro Novou orientaci podstatné. Také se někdy říká ‚sekularizované evangelium‘. Tedy o evangeliu, zvěsti o dobru, o Ježíši Kristu, mluvit tak, aby i člověk ne z církevního prostředí – sekulár – mohl rozumět. Aby je mohl slyšet, přijmout a případně k té věci nějak zaujmout svůj postoj.“

  • „Vojna mě zbavila iluzí. Doma jsem byl vychovaný, že když někdo vystuduje vysokou školu – třeba lékař nebo právník – tak zná svůj obor, ale je to také vzdělaný člověk. To znamená, že jde na koncert, jde do divadla. Ví, jak se zdraví a chová. Co se má udělat, když někdo... jak prostě jednat. Tak jsem byl vychovaný doma a to jsem očekával. A byl jsem absolutně šokovaný, když jsem viděl mladé lékaře nebo mediky, kteří přišli jako absolventi na vojnu na rok, jak dovedou nepěkně jednat. Jak jsou to z některé strany ploší lidé. Takže mě dnes nepřekvapí, že lékař čte Blesk – noviny, který bych čekal, že do svý ruky nevezme. Takže o tuhle iluzi jsem přišel.“

  • „My jsme nevěděli, co bude. Jeden kamarád ke mně dovezl hocha, který byl ztlučen na Národní a byl hledaný policií. Tři dny u nás přebýval v azylu. Spojení s Prahou bylo... neměli jsme mobil. Telefonní linku jsme tam měli, ale měli jsme obavu, že ji odposlouchávají. Prostě jsme nevěděli, co se přesně děje, jak fungují ty tajný služby a jestli toho hocha neohrožujeme. Říkali jsme mu Včelař, protože dělal ve velkém včelíně za Prahou. Ani si nepamatuju jeho jméno. Jen Včelař. Pamatuji si atmosféru, jak nám vyprávěl, co zažil, a jak jsme z toho zažívali tu nervózu a obavu, když už pak věci dál pokračovaly k dobrému, tak kdy dostane z Prahy souhlas, že se může vrátit. Byla to doba velice pohnutá. Jsem za to Pánu Bohu vděčný. Zažili jsme v našem životě v tom období takových věcí, co generace předtím asi ne. V poměrně krátkém úseku se takových věcí dělo, že náš život byl naplněn.“

  • „Byl jsem v tom věku, kdy jsem o tom ještě nerozhodoval. Asi jsem na to ani moc neměl názor. Mě ranilo, že jsme přišli o klubovnu, kterou jsme si vybavili. Že nám pionýři sebrali vybavení. Že se nesmíme dál scházet. Brali jsme to takhle úkorně, že je to škoda a že je to chyba. To církevní prostředí nám nahrazovalo tyhlety aktivity. Ty jsme pak nacházeli na půdě sboru. Chodili jsme společně hrát volejbal. Měli jsme ty večery. Jezdili jsme společně na tábor. I jsme jezdili společně na tu brigádu do Kunvaldu. Takže se to tak přesunulo trochu jinam.“

  • „Tam jsem měl paní učitelku ruštiny. Jmenovala se paní Adámková. Vystudovala v Moskvě, tam poznala svého muže – Čecha, který tam také studoval, takže to byla taková dvojice, až jsme si z nich trochu dělali legraci. Pořád nám vykládali o Sovětském svazu, o ruské literatuře, o obrazech: byli pro to prostě zapálení, žili jen tou věcí. Musím říct, že třeba vztah k ruské literatuře mi předala tahle paní učitelka, která mě sice učila ruštinu, ale tenhle vztah jsem u ní za pouhý jeden rok získal. Potom jsem se vrátil na základní školu a paní učitelku vyhodili, protože nepodepsala vstup armád. Nejdřív musela doma loupat cibuli... Z Fruty jí přinesli bedny cibule, ona prostě doma loupala a večer přijeli a odvezli deset beden nebo kolik to musela naloupat. Nechtěli ji nikde vzít, pak jezdila jako průvodčí vlaku. Takže když jsem později jezdil do učení, tak jsem vždycky nastoupil v Miroslavi do vlaku, tam byla moje paní profesorka ruštiny, řekla: ‚Pavle, tak jak se máte?‘, já jsem jí vždycky něco odpověděl, trochu jsme tak jako pošpitali, ona mi cvakla lístky a šla dál. Pořád to bylo pro mě takový memento: furt jsem viděl, jaká je to na té paní profesorce křivda. Bylo mi to strašně líto. Co ona mě naučila, to by mohla předat ještě kdovíkolika studentům...“

  • „Tatínek byl velký muzikant. Hrál od varhan počínaje, po bicí soupravu konče. V rodině se tradovaly veselé historky, jak se dědeček trochu zamračeně díval, když si otec donesl domů bicí soupravu. Musel ji nastěhovat do sklepa, aby to nerušilo sousedy... Jednou, když otec nečekaně přišel domů, tak načapal dědečka, jak sedí ve sklepě a zkouší různé rytmy. Takže vlastně v tomhle měl pro syna asi pochopení. Otec hrál taky na trumpetu, jazzovou... Dokonce když měl maturovat, tak jeho ansámbl měl turné po Francii. Babička jak byla přísná žena, tak řekla tatínkovi: ‚Vláďo, to si teda rozmysli – já myslím, že bys měl maturovat. To tvý foukání, to počká.‘“

  • „Říkali: ‚Ale na čem víra a svět stojí, jsou dobří lidé. A aby byli lidé dobří, tak potřebují dobré knihy a dobré vzdělání.‘ Takže Holanďané pomáhali tím, že k nám vozili literaturu – pro faráře odbornou, zahraniční, ale taky – my jsme zpívali s kytarou s mládeží, tak jsme si vždycky sami na stroji psali zpěvníček a z toho jsme zpívali. Oni říkali: ‚To by se vám hodil zpěvníček!‘ Tak jsme řekli, že ano – hned, já ho mám vedle na stole, hned ho donesu... Je nazván Nová píseň, takže u nás jsme ty písně sestavili, napsali jsme to na stroji, bylo to ofoceno a v Holandsku nám z toho vyrobili takovejhle zpěvníček. Ten se pak do Čech zpátky pašoval. Tenkrát to pro nás byla důležitá věc: moje generace vyrostla na zpěvníku Nová píseň...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    fara Českobratrské církve evangelické, Prokopova 4, Praha 3, 17.12.2015

    (audio)
    délka: 01:04:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 30.01.2017

    (audio)
    délka: 01:34:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 30.01.2017, 22.03.2017

    (audio)
    délka: 01:43:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Profesorka ruštiny mi cvakla lístky a šla dál

Pavel Kalus
Pavel Kalus
zdroj: Pamět národa - Archiv

Pavel Kalus se narodil v roce 1958 v Rokycanech. Oba jeho rodiče byli evangeličtí duchovní, a proto nebyl přijat na střední průmyslovou školu. Dal se do učení na zedníka a až později mu bylo umožněno chodit na vybranou průmyslovku. V průběhu střední školy si však pamětník uvědomil, že by chtěl pokračovat ve šlépějích svých rodičů a stát se farářem. Vystudoval teologii, ale ani na tuto školu se nedostal bez problémů. Církevní tajemník mu neudělil souhlas ke studiu a trvalo několik let, než mohl svůj plán realizovat. Působil jako farář v několika lokacích: v Brně, v Prosetíně a v Krouně. Dnes (2017) je farářem Betlémské kaple na Žižkově v Praze. Jeho otec Vladimír udržoval kontakty s evangelíky v zahraničí a podílel se na pašování teologických knih a zpěvníků. Po roce 1968 mu byla státem zakázána duchovenská činnost, a proto dalších třináct let pracoval jako řidič. Zemřel v roce 1987 na následky autonehody, která podle Pavla Kaluse nebyla adekvátně vyšetřena. Do jeho auta tehdy narazil civilní vůz Státní bezpečnosti.